USA a Turecko si hrozí

Erdogan: MANBÍDŽ Turecký prezident Erdogan dal najevo, že útok na osamělou kurdskou enklávu Afrín je jen předehra: řekl, že další cíl je něco mnohem většího, město Manbídž na východě.

Jenže tam jsou Američané. Cvičí a vedou Kurdy. Takže Turci jdou po „amerických“Kurdech.

Už v létě vyslali Američané jemný, ale čitelný vzkaz: pustili do světa video, na němž kolem Manbídže projíždějí bojová vozidla s americkou vlajkou. Nestává se zrovna často, aby Pentagon tak okatě upozorňoval na umístění speciálních jednotek. Tohle byl varovný prst.

Navíc je čtyřicet kilometrů od Manbídže americké letiště.

A tak prezident Trump vzal telefon, aby varoval Erdogana, že riskuje přímý vojenský konflikt mezi americkými a tureckými vojáky.

Odpovědí bylo turecké protivarování. „USA by měly přestat podporovat teroristy, pokud se chtějí vyhnout konfrontaci s Tureckem,“prohlásil včera turecký vicepremiér. Zní to dost bezprecedentně.

Spojenci v NATO by proti sobě mohli stát tváří v tvář. Američané v Manbídži už oznámili, že jejich vojáci se budou klidně bránit. „Uděláme to, když to bude nezbytné,“řekl plukovník Ryan Dillon, mluvčí amerických jednotek v oblasti.

Kvůli Afrínu a Manbídži teď každý někomu hrozí: Bašár Asad varoval Turky, že útok na Afrín je agresí a že zasáhne vojensky. Kurdské milice zase oznámily „revoluční kampaň proti tureckému nepříteli“.

Turecko se snaží za každou cenu zabránit vytvoření kurdského pásu kolem svých hranic, protože by to mohlo povzbudit snahy o vytvoření jednoho Kurdistánu a syrští Kurdové by mohli lépe podporovat své bratrance v Turecku. Erdogan se tvrdě opřel do USA za to, že vyzbrojují a cvičí syrské Kurdy. Řekl, že je to jako podporovat Islámský stát.

V oblasti to bublá. Když americké hlídky projíždějí na hranici mezi územím ovládaným Kurdy a z druhé strany Turky podporovanými povstalci, jsou pravidelně ostřelovány. A Američané palbu vracejí, takže to vypadá skoro jako válka.

Tak daleko to samozřejmě nezajde. Je to jen zprostředkovaný pozdrav z Turecka: říká, že by měli jít a nechat Turkům volné ruce.

USA jsou nyní v nepříjemné situaci, protože musí tančit mezi dvěma spojenci, kteří si jdou po krku.

Pokud by USA Kurdy opustily, zradily by svého jediného zbylého spojence, Trump: který se navíc osvědčil jako velmi schopná bojová síla, s níž je třeba počítat. Přišly by tak nejen o tvář, ale i o posledního velkého hráče, přes něhož se mohou šťourat v syrském ohništi. Nemít Kurdy, byli by teď Američané v Sýrii bez většiny vlivu. Celá jejich strategie stojí na Kurdech. Když jim Erdogan vyrazí dech, budou bez dechu i Američané. Faktem však je, že Turci jsou pro ně pořád cennější.

Mezi USA a Turky začínalo přimrzat už před několika lety, jejich zájmy v Sýrii se rozcházely. USA chtěly hlavně porazit Islámský stát, Turci ho chtěli porazit taky, ale hlavně chtěli oslabit Kurdy. A tak občas Islámskému státu moc neškodili, aby Kurdy oslabil za ně.

A protože Islámský stát už neexistuje, tmel úplně zmizel a rozpory vyhřezly naplno.

Už padají názory, že to, co se děje na turecko-syrském pomezí, je „první válka po Islámském státu“. V podstatě jde o to, že ti, koho události svedly na stejnou stranu, si to teď začnou v úklidové fázi války rozdávat mezi sebou. Buď přímo, nebo přes své místní spojence.

Metaforou Sýrie je, co se stalo, když padla Rakka, hlavní město Islámského státu. Dobyli ji Kurdové, a tak je osvobození místní Arabové okamžitě označovali za okupanty, přestože předtím zásobovali svět zprávami, jak strašně pod IS trpí.

Konfliktů, válečných nebo „jen“politických, mocenských či etnických, které byly odloženy na horní polici a teď se vracejí, je řada. Syrská vláda a džihádisté v Idlíbu, vláda a Kurdové, Kurdové a Arabové, Íránci a Američané, dokonce vláda a Íránci či Íránci a Rusové.

Válka v Sýrii sice vznikla jako hon na Asada, tak už je rozhodnuto, ale zůstala po ní spousta malých ohníčků i nečekaně velkých ohňů.