Chybí nám přes 150 tisíc dárců kostní dřeně

Většina lidí v registru jím nikdy nebude. Vychází to asi na každého 120., proto je tak důležité mít tam co nejvíc lidí, tedy i co nejvíc těch stodvacátých. Bez deseti třináct tisíc, jen loni jich přibylo 2 850, letos dalších 150. Tedy těch potenciálních, kteří se zapíší do registru. Z nich šedesát skutečně darovalo, aspoň co vím. Ale nejsem na to sama, kdyby neexistovala výborná spolupráce s transfuzními stanicemi v kraji, se školami, které k tématu přistupují velmi vstřícně, nebylo by nic. stát nemůže. To ostatní jsem prožila, takže to znám. Vyprávím jim příběhy konkrétních lidí. Třeba Kuby, který onemocněl v maturitním ročníku a s odstupem času pak řekl, že nejhorší bylo, když od září do prosince čekal, jestli se najde dárce. Nebo o šestnáctileté Nikolce, která řekla, že jestli se lidé bojí stát se dárci, jak mají své dny žít ti, kteří čekají na smrt. Jemu tehdy k uzdravení stačila chemoterapie, ale na pokoji byl s dvouapůlletým Honzíkem, který se dárce nedočkal. Prožívali jsme to s jeho rodinou a kvůli němu jsem se sháněním dárců začala. To čekání je neuvěřitelně těžké, a protože to vím, musím jít dál. Bývám unavená, teď jsem třeba měla jít na operaci s kolenem, ale zrovna je zájem o přednášky, tak jsem lékaře poprosila o posunutí termínu. Koleno počká, ještě se nějak šoupu. Velmi. Kolem dárcovství stála silná zeď mlčení, kterou na Zlínsku před pár lety protrhla sestra jedné pacientky, která prohlásila, že když sama dárcem být nemůže, najde jiného. Na Facebooku zveřejnila celý příběh i s fotkami nemocné, což byla mladá maminka. Transfuzní stanice málem praskla pod náporem asi osmi stovek zájemců. Dělám to léta, ale nic takového jsem nezažila. Pomohla i pacientka, když řekla, že nepotřebuje soukromí, ale kostní dřeň. Rozhodně a musíme to respektovat. Pro některé pacienty se dělá anonymní nábor. Pak je ale ohlas i šance menší. Proto je důležité, aby se dárci hlásili průběžně, nejen při akcích, kdy už může být pro někoho pozdě. Každý dárce je naděje na život někoho z nemocných. Někteří pomáhají, třeba jeden mladík se vydal na koloběžce z Košic do Prahy a cestou dělal osvětovou kampaň, jiný zase pořádá běžecké závody a charitativní koncerty. Musí se totiž sehnat nejen dárci, ale i peníze na to, aby se zaplatily rozbory jejich krve.

Nejsou, protože v tu chvíli se ještě nikdo neléčí. Jedno vyšetření vyjde zhruba na dva tisíce. Takový systém však funguje i v jiných zemích.