Medaile už zase oprašuju

Po kariéře si Helena Suková říkala: Chtěla jsem víc. Teď ji uvedou do tenisové Síně slávy.

Dvě věci by si z dnešní éry ihned přenesla do té své, pokud by to šlo. „Jestřábí oko, to je neskutečná výhoda. Třeba u jednoho svého finále na US Open jsem si říkala, že by se hodilo ale na to se už nehraje,“povídá Helena Suková.

Už nikdy nezjistí, jestli tehdy (ne) byla o pár míčků blíž vysněnému grandslamovému titulu.

Naopak tu druhou inovaci už za sebou má. „Když jsem si teď vyzkoušela, jaké to je letět, zatímco se můžete vyspat, tak kromě jestřábího oka závidím holkám i tohle,“usměje se.

Pohodlí byznysové třídy okusila při cestě do Austrálie, kam se vrátila po dvaceti letech. A slušelo se dopřát si luxus: vždyť ve čtvrtek v Melbourne bylo oficiálně oznámeno, že dvaapadesátiletá Češka míří do Mezinárodní tenisové síně slávy.

„Neskutečná věc. Beru to nejen jako poctu pro sebe, ale pro celou rodinu, pro celé Československo,“říkala. „Věci, co nemůžu sama ovlivnit, běžně tolik neprožívám. Ale tohle je něco zvláštního. Něco napořád.“

Suková nyní zahajuje měsíce procedur, které vyvrcholí v létě v americkém Newportu jejím oficiálním uvedení mezi nejlepší ženy a muže historie. V Austrálii jí přímo na kurtu přála Martina Navrátilová, což je více než symbolické, neboť i ona náleží mezi vyvolené. Československý a český tenis zastupují Navrátilová a Ivan Lendl, kteří později reprezentovali USA, světoběžník Jaroslav Drobný (hrál i za Egypt a za Velkou Británii), Karel Koželuh, Jan Kodeš, Hana Mandlíková, loni zesnulá Jana Novotná – a nyní i Suková.

U ní platí: do třetice všeho dobrého i zlého.

Třikrát byla nominovaná, potřetí jí zazvonil telefon od šéfa projektu Stana Smithe. „Rozhovor začínal jako vždycky: ‚Jak se máte, co děláte.‘ Myslela jsem, že zase přijde, že nic – a on, že letos ano,“líčí stále rozzářeně. „Jo! Do čtvrt hodiny jsem měla víza do Austrálie.“

Přeskočila tím třeba i slavného Pata Cashe, dalšího z letošních nominovaných. Potěšila legendu Kodeše, který za ni horoval. „Však byl Honza kromě táty a bráchy jediný, komu jsem to se svolením organizátorů dopředu prozradila. On je neuvěřitelný, velmi se o to zasloužil.“

A tak se sluší přivítat ženu, která hrála v singlu čtyři grandslamová finále a vyhrála 10 turnajů WTA, v deblu dobyla na akcích nejcennější čtyřky devět titulů a přidala i dvě olympijská stříbra.

Tohle je definitivní potvrzení, že se do minulosti může ohlížet hrdě. Což neplatilo vždy.

Maximalistka Suková to ilustruje následující historkou ze Soulu 1988: „Chyběly nám (s Janou Novotnou) dva míče k olympijskému zlatu, takže když jsem pak přišla na pokoj, mrskla jsem stříbrem do kouta.“Taková US Open 1993 byla. Chtěla co nejvíc, pokud možno vše. „Vždycky jsem se koukala dopředu, takže když jsem skončila, trochu jsem na tenis zanevřela,“uznává. „Chtěla jsem být světovou jedničkou, vyhrát grandslam, Wimbledon. A když už jsem nevěřila, že se mi to podaří, skončila jsem. Dva roky jsem nedržela raketu.“Až čas dodal perspektivu, která je jistě na místě. „Dneska si všechny medaile oprašuju a jsem ráda. Celkově je člověk sám se sebou spokojenější. To jsem po kariéře nebyla.“Součástí toho je i vzpomínková cesta po Austrálii. Kdepak pro víza do Vídně jako za jejích časů, obratem je měla v e-mailu. Všechno se změnilo. „S kamarádkou jsme se jely podívat do Brisbane, kde jsem dvakrát vyhrála. Místo, kde se hrávalo, srovnali se zemí a postavili nový stadion to bylo zvláštní. Taky jsem měla barák v Gold Coast, tak jsem viděla nové majitele, provedli mě domem. Nostalgický návrat,“líčí. Melbourne Park ji pak ohromil: „Tady je všechno nové, obrovské, neskutečné. Užívám si to.“Tak jako celý život.

Po kariéře získala titul PhDr. a pracuje jako psycholožka: „Osmdesát procent klientely jsou nesportovci, dvacet sportovci.“Už nespolupracuje s nadanou Kateřinou Siniakovou, místo cestování po turnajích má dost jiných zálib.

„Mám plno kamarádů. V tenisovém světě, v kočičím i psím světě,“říká o své lásce ke zvířatům. „Teď jsem zkoušela hrát hokej, chodím hrát stolní tenis. Nenudím se.“

V hokeji je její strategie jasná. „Musím být útočník,“mrkne. „Neumím tolik bruslit: obránci to kdyžtak za mě zachrání a vy se buď dobře postavíte a dáte gól, nebo tam jste do počtu. Ale poslední dobou moc nehraju. Nejdřív jsem se loni šetřila před Wimbledonem, abych mohla hrát legendy. Pak jsem si zase nechtěla nic udělat před cestou do Austrálie.“

A dojemný návrat na nejvzdálenější z kontinentů v tomto případě za pár vynechaných ledových bitev rozhodně stál.