Zázrak? Nikoli. Nagano nebyla žádná náhoda

Zimní olympiáda v jihokorejském Pchjongčchangu je za dveřmi. A s ní i jedno velké výročí pro český hokej, potažmo pro celý český sport. Bude to 20 let od chvíle, kdy si čeští hokejisté v Naganu pověsili na krk zlaté medaile.

Při této vzpomínce si uvědomuju, jaké jsem měl štěstí. Ty největší úspěchy českého sportu jsem zažil v době dospívání. V době, kdy jsem je dokázal opravdově prožívat, kdy mnou cloumaly emoce, kdy každé vítězství znamenalo nové světlo do života a každá porážka hořké zklamání.

O Pláničkovi mi na stránkách knih vyprávěl Ota Pavel, o Zátopkovi děda, o legendární Panenkově penaltě otec a Šejbův hattrick v pražské Sportovní hale mám zalitý vzpomínkovou mlhou předškolního věku. Ale poslední tři vrcholy – tedy hokejové mistrovství světa ve Vídni 1996, fotbalové Euro v Anglii v témže roce a Nagano o necelé dva roky později – jsem prožíval možná až nezdravě. Později se k nim jen přiblížilo tažení fotbalistů na evropském šampionátu v Portugalsku.

Ale zpátky k Naganu. Všelidové nadšení bylo obrovské, vítězná euforie veliká. Jenže tenhle úspěch se i po dvaceti letech bere tak trochu jako vzepětí partičky outsiderů všemocným favoritům, jako hokejový zázrak. To je ovšem pohled značně zkreslený. A podíváme-li se na něj s dvacetiletým odstupem a bez emocí, dá se říct, že i mylný.

Jistě, všechny země vyslaly na první olympiádu, které se zúčastnili i hráči z NHL, to nejlepší. Obzvlášť soupiska Kanady připomínala spíše seznam čekatelů na vstup do Síně slávy. Ale i český tým měl v té době světovému hokeji co nabídnout.

Zaprvé: hned na dvou postech disponoval výběr Ivana Hlinky tím nejlepším, co bylo na světě k mání. Brankář Dominik Hašek stál na vrcholu své kariéry. Doma na poličce mu zářily už tři Vezinovy trofeje pro nejlepšího brankáře NHL a další tři přidal po Naganu. Totéž platilo pro Jaromíra Jágra. Měřeno kanadskými body, v té době nebyl na světě lepší útočník.

Zadruhé: velká síla z Evropy. Pokud někdo nevěřil českému týmu proto, že neměl na soupisce tolik hráčů z NHL jako jiní, byl na omylu. Patera, Procházka, Dopita nebo Beránek měli za sebou už několik úspěšných mistrovství světa, kde dokázali naplno předvést svou extratřídu.

Zatřetí: souhra. Ve všech českých útočných formacích skvěle fungovala chemie. Patera s Procházkou si mohli přihrávat se zavázanýma očima, Reichel s Langem a Ručinským spolu hrávali od té doby, co se poprvé postavili na brusle, Jágr se Strakou byli sehraní z Pittsburghu a totéž se dá říct o Dopitovi s Beránkem, kteří váleli za Vsetín. Jsou věci, které se na dvou trénincích před turnajem naučit nedají.

Začtvrté: talent i zkušenosti. Genialita trenéra Ivana Hlinky se projevila při nominaci pro mnohé překvapivých jmen. Zkušení matadoři Růžička nebo Svoboda už měli mít reprezentační kariéru dávno za sebou, naopak na mladíky Hejduka, Moravce či Špačka se hokejová veřejnost dívala s nedůvěrou. Vždyť se kvůli nim nedostalo na taková jména jako Prospal nebo Bonk. Že šlo o volbu správnou, netřeba příliš zdůrazňovat. Jen tak mimochodem, právě Milanu Hejdukovi nedávno v Coloradu uspořádali ceremoniál, jakého se možná nikdy nedočká ani Jágr.

To, že se v Naganu vytvořila skvělá parta, která šla tvrdě za vítězstvím, byla už jen pomyslná třešnička na dortu.

Bookmakeři před turnajem vypsali na vítězství českého týmu kurz 10. Vsadil jsem si stovku, víc mi výše kapesného neumožnila. Už ani nevím, za co jsem výhru utratil. Vzpomínky na hokej však zůstaly.