Být slušnější než Zeman je strašně snadné
„Máme krásného, chytrého prezidenta a ten má ještě chytřejší, vzdělanou a šarmantní manželku,“libuje si Marta Davouze, která žije ve francouzské Bretani.
Tahle subtilní dáma má ostrý jazyk. Spisovatelka Marta Davouze včera v Praze pokřtila svou knihu Celej Franz. V Česku nasála povolební atmosféru a s nadhledem „staré paní“, která žije sedmnáct let v Bretani, vyslovila břitké postřehy o aktuálním dění, které ze vzdálenosti 1 500 kilometrů pozorně a se zájmem monitoruje a srovnává to s Francií. „V Česku mě irituje takový ten skrytý rasismus a antisemitismus,“říká žena, která ve svých sedmapadesáti letech radikálně změnila svůj život a zaznamenala to ve svých knihách. Naštěstí jsem ještě nebyla v Praze, ale ve Francii mám skoro pořád puštěnou ČT24 i další stanice, takže jsem v obraze. Nešlo o volbu mezi Jiřím Drahošem a Milošem Zemanem, ale proti Zemanovi. Myslím, že kdyby proti němu postavili kohokoliv, kdo bude mít malinko esprit a dokáže trochu zajímavěji hovořit, vyhrál by. Jediná vize, kterou protikandidát přinášel, byla slušnost. Být slušnější než Zeman je přece velice snadné. Každopádně je hezčí než ten český. Připadá mi jako klon krásnýho chlapa, takový manekýn, že snad hezčí ani nemůže být. U toho českého co do fyziognomie váhám, jestli mě víc připomíná Gustava Husáka, nebo Leonida Brežněva. Ne, že bych neměla proti Macronovi žádnou výhradu, ale je to chytrý kluk a zatím pracuje dobře. Můj manžel si ho také pochvaluje. Navíc má ještě chytřejší, velice vzdělanou a šarmantní manželku. Macron má i jiné přednosti. V případě potřeby dokáže být tvrdý a stírá spory mezi stranami. Myslím, že si zatím vede dobře. Dnes už skoro nezáleží, jestli jste na pravici, nebo na levici, podstatné je, kolik máte peněz ve státní kase. Pravda, ve Francii se vyplácí silná sociální podpora, což se ne každému líbí. Někdo s nelibosti hledí, že soused žije na podpoře a nehne prstem, zatímco on se dře a vydělá přibližně stejně. Od českého prezidenta se ten francouzský kromě krásy výrazně liší v jednom bodě. Novináře v televizi vyzýval, ať hledají pravdu, ať píšou otevřeně. To Miloš Zeman neopomene jedinou příležitost, aby se o novináře neotřel. Tohle se tam moc neřeší. Ona je skvělá. Nejspíš ano, zatímco když má zdejší premiér máslo na hlavě, nechává to lidi v klidu. V Česku mě taky irituje takový ten skrytý rasismus a antisemitismus. Pravda, vidíte to i jinde, ale my máme snad dvacet statečných imigrantů, kteří se v Česku odhodlali žít, a budeme proti nim bojovat? Vede to ten napůl Japonec, český vlastenec. A politici typu Milana Chovance tomu přikyvují a myslí, že se tím proslaví. Něco vám řeknu. První muž, který mě operoval ve Francii, byl napůl Alžířan a napůl Francouz. Světoznámý profesor a přednosta kliniky v Rennes. Krásný muž a kapacita. Nejednou operuje i to, co jiný prohlašuje za neoperovatelné. A to není všechno.
Loni jsem měla nějaké zdravotní potíže, šla jsem znovu na operaci a zákrok mi dělal bílý Francouz, který to tak zvoral, že jsem málem umřela. Zachraňoval mě Tunisan, bezvadný chlapík, který na mě čekal v neděli večer s celým týmem. Sestřička pocházela z Afriky, ošetřující lékař byl Řek, dermatoložka Rumunka. Prokristapána, vždyť jsme klasická středoevropská vzdělaná země, tak proč se pořád těch cizinců tolik bojíme? Nechápu, jak tady vůbec může ono okamurovské semínko vzklíčit.
No, jednou jsem se ho zeptala: „Pavle, prosím vás, žijete tak dlouho ve Francii, to je to tam tak špatný, že vás to táhne sem?“Odpověděl: „Tam není taková legrace. Dovedete si, Marto, představit, že by paní Chiraková zničehonic vlítla do parlamentu a všem vynadala, že si dovolujou kritizovat prezidenta? Takové věci tam nemáme.“No nevím, co by říkal dneska, mně ta současná česká realita už tak moc legrační nepřijde.
Poslyšte, toto téma mě vždy nadzvedne. Dopaluje mě, když někdo, třeba v televizní 13. komnatě, nad sebou začne lkát. Moderátor ho většinou pochválí za statečnost, se kterou nemoc porazil. Na to musím říct, že jsem rakovinu nepřežila díky své statečnosti, ale díky lékařské vědě, i když podle bulváru na tu nemoc, kterou mám už devět let, právě umírám. Do háje, co člověku zbývá než to přežít? A slzy v očích jsem z toho nikdy neměla, jak taky někde napsali. Lidi mi pak volají a já to musím každému zvlášť vysvětlovat. Před nedávnem mi telefonoval přítel Zdeněk Ziegler, bývalý rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové, a říká: „Tak slyším, že seš ještě naživu.“Já na to: „Ty taky, Zdeňku, no to je bezvadný!“
Ne, ale v dnešní fázi vědeckého pokroku vyžaduje spíš trpělivost než statečnost. Vždyť o tom s humorem píšu i ve svých knížkách. Jak před onkologickým pavilonem v Rennes mají nápis „Bojujeme s rakovinou“a o pár metrů vedle leží zákoutí s lavičkami, kvetoucími keři a velkým popelníkem. A pacienti tam spokojeně pokuřují. Říkala jsem si: „Buď mají málo pacientů, nebo si myslí, že je s námi stejně ámen, tak ať si ještě užijem.“Nechci tím vůbec snižovat hodnotu Spisovatelka Ten region má asi magickou přitažlivost. Každý, kdo tam jednou byl, se vrací. V Česku se mi stýskává po jednom místě. Je to pár malých baráčků pod svahem u cesty a já mám pocit, že tam bydlívala moje babička. Zdá se mi, jako bych tam už někdy žila, pokud tedy existují minulé životy. Usadit se v Bretani chce trochu odvahy, ale o to víc si ji zamilujete. Krajina je překrásná, a když se udělá hezky, lidem to stačí ke štěstí.
Vyzkoušeli jsme ledacos. Deset let jsme renovovali ruiny, pak jsme dům pronajímali, ale finančně se to moc nevyplatilo a místo vlastních vnoučat u nás pořád byly cizí děti. Daleko příjemnější bylo hostit u nás umělce a studenty výtvarného umění. Teď se věnuji psaní knih.
Píšu teď novelu pod názvem Víkend s Miriam o platonické lásce. V Praze jsem z ní četla ukázky.
Copak není všechna beletrie svým způsobem autobiografická? I když je o někom jiném, autor při psaní vždy vychází z vlastních zkušeností, myšlenek či vzpomínek. Moje novela je v mužské ich-formě, neboli příběh vypráví muž.