Návrat domů není nikdy jednoduchý

Po loňském ustavení Meziresortní komise pro Čechy žijící v zahraničí je naděje, že se vztah České republiky vůči Čechům žijícím v zahraničí zlepší. Nejde jen o exulanty a emigranty, jak tomu bylo krátce po sametové revoluci. Dnes jde o tisíce českých občanů žijících, pracujících a studujících v zahraničí. Je to obrovský lidský i ekonomický kapitál. Jak ten kapitál využijeme?

Na ministerstvu zahraničních věcí byl v 90. letech minulého století ustaven úřad pro krajanskou problematiku. V jeho vedení se periodicky střídali schopní lidé, schůzí, setkání a rokování bylo víc než dost, ale ten příslovečný most mezi exilem a domovem se nepodařilo postavit. Byla to jen provizorní lávka, po které jsme se prošli, přátelsky si popovídali a vrátili se do našich domovů, abychom sepsali referáty doufající v lepší budoucnost. Ustavení úřadu, který by se soustavně, prakticky a nepoliticky věnoval problémům krajanů, se nepodařilo.

Již tehdy jsme spolu s významným exilovým činovníkem prof. Mojmírem Povolným uvažovali o tom, že by česká diaspora měla mít zastoupení v českém parlamentu, třeba jen s poradenskou pravomocí, bez volebního práva. Bohužel, nebyla k tomu vůle politická ani nepolitická. Snad to bylo pupeční šňůrou spojené s postojem Václava Klause, který mně již v dubnu 1990 doslova řekl: „Krajané mě zlobí!“

Kdoví jak by se Česká republika vyvíjela, kdyby tento postoj shora nepřevažoval. Možná, že by vstřícnější postoj uspíšil přechod k právnímu státu, že by restituce komunisty zabaveného majetku byly dříve a férověji vyřešeny, že by otázka českého občanství, volebního práva a další záležitosti nemusely dlouhá léta podrývat dobrou vůli, kterou exil vůči domovině měl. A třeba by to i omezilo lavírování některých současných reprezentantů českého národa mezi Západem a Východem.

Často se setkávám s lidmi, kteří se chystají odcestovat do zahraničí nebo se z delšího pobytu v zahraničí vracejí. Odchod si člověk zařídí s vědomím, že život v jiné společnosti nebude snadný. Ale návrat, zdá se mi, je ještě náročnější, protože se občan vrací domů, kde se ledacos změnilo. A změnil se i on sám.

Dnes se tomu směju, ale trvalo to přes rok, než jsem měl po dlouhodobém pobytu v USA vše základní vyřízeno, status českého občana zajištěn. Česká byrokracie je totiž nesmírná, občas i šokující, já ji kvalifikuji jako císařsko-královsko-posttotalitní, kde razítko je to hlavní. Těžko se v tom může vyznat člověk vracející se po delší době ze zahraničí. V mém případě to bylo zajištění vhodného bydlení, přihlášení na trvalé bydliště, vyřízení zdravotní péče, důchodu, založení bankovního konta, vyřízení Lítačky, řidičského průkazu a další... Musel jsem se vyrovnat i s neoprávněnou exekucí způsobenou neschopností českých státních orgánů vzájemně sdílet informace.

Chci věřit, že ustavení Meziresortní komise pro Čechy žijící v zahraničí neznamená jen odložení praktického řešení problému na neurčito, protože napřed se bude schůzovat, vyjednávat, licitovat, komu a jaké kompetence budou patřit. Že bude co nejdříve otevřeno centrální místo, na které by se vracející se čeští občané mohli obrátit. Vše na jednom místě, všechna potřebná data, jména, adresy včetně e-mailových, telefonní čísla, webové stránky. Radit, informovat a nasměrovávat. Nebude to sice to, co mají například Francouzi již dvě generace, a to zástupce francouzské diaspory ve svých zákonodárných orgánech. Ale bude to alespoň jasný signál státu, že si svých občanů se zahraniční zkušeností váží.

Vpísni Karla Kryla šlo sice o stát, v němž zakázali psát a zakázali zpívat, ale v principu jde o totéž. O to, zda uznáváme lidskou svobodu a přirozený běh věcí, tedy staletími prověřené zákony trhu, nabídky a poptávky. Anebo zda sami sebe pasujeme na nejvyšší moudro a dobro a chceme totéž natlouct kladivem do hlav všech lidí, tedy výrobců, obchodníků i spotřebitelů.

Už několik let v Česku doutná – a v posledních měsících skoro hoří – odpor k šuntům dováženým z ciziny do českých obchodů. Zejména těm, co mají stejnou značku, ale podstatně jiné složení než na západ od našich hranic. Zatím však není vidět, že by národ podobné výrobky bojkotoval a kamiony, které je přivážejí, shazoval do řeky. Onen požár vzpoury totiž plane víceméně jen mezi politiky, kteří v tom odhadli lákavé téma. Jde v něm o naše žaludky, dá se zahrát na přirozenou lidskou závist a obrátit hněv proti národům, na něž máme pifku dlouhodobě.

Nejdříve tu věc zvedala jen málo známá europoslankyně Olga Sehnalová, pak si z toho udělal osobní téma ministr zemědělství Marian Jurečka a loni před volbami se toho jako