Ruská opozice nechápe situaci. A Putin vyhraje
„Představitelé naší opozice se domnívali, že až režim padne, stačí moc sebrat ze země. Jenže režim nepadl. Je tu nadlouho,“varuje ruský aktivista.
Nikdo nepochybuje, že Vladimir Putin se v březnu stane na další čtyři roky ruským prezidentem. Kam Rusko dál nasměruje? „Dobré prognózy nejsou. Je možné, že stagnace a zahnívaní bude dál pokračovat. Víme však, že věci se mohou nečekaně změnit,“říká Alexandr Čerkasov, který se už třicet let věnuje monitorování lidských práv v Rusku. Rozhovor vznikl v jeho moskevské kanceláři v době protivládních protestů organizovaných Alexejem Navalným. Tehdy panovala éra takzvaného medveděvovského oteplení. Říkalo se tomu řízená demokracie, ale je třeba říct, že výrazně využívala technologie manipulace. V té době také proběhla transformace armády, díky níž byla možná anexe Krymu nebo vojenské angažmá v Sýrii. Někdy kolem roku 2012 se situace v Rusku změnila. Velkou roli v tom hrály protesty proti předem domluvené výměně prezidentského mandátu. Byly přijaty nové zákony, které výrazně omezily všechna práva a svobody garantované ústavou. To, co bylo dříve možné, je dneska velký problém. Například nezávislá kontrola voleb. Vzrostl počet politických vězňů, byl přijat zákon o zahraničních agentech, který měl velký dopad na občanskou společnost. Jsou dál používány techniky imitující demokracii. Podívejte se, jací kandidáti jdou do voleb. Myslíte si, že Xenija Sobčakovová by mohla říkat to, co říká, a měla takovou mediální podporu od státních televizních stanic? To není samo sebou. Ve volbách se jen stěží něco změní. Hlavní problém je však jinde. V posledních letech se výrazně zhoršila atmosféra ve společnosti a úroveň diskuse. Neměli bychom se před volbami pozurážet natolik, aby den po volbách debata na libovolné téma byla nemožná. Možná bude menší či větší bojkot voleb, možná nějaký alternativní Putinův kandidát dostane víc hlasů. Ale na výsledek to nebude mít vliv. Jenže lidé se spolu baví, jako kdyby to byly otázky života a smrti. A pokud má někdo jiný názor, tak prodal duši ďáblu. Je to nový standard chování odkoukaný z televizních debat. Forma sporu je důležitější než jeho obsah. Je to až nábožná zuřivost. Lidé se upínají k nějakému iluzornímu cíli a ztrácejí tvář. Jako kdyby před ně někdo položil prsten moci. Všichni se o něj hádají a zevnitř je to požírá. Přitom jsou to slušní lidé, kteří usilují o dobré věci. Ale převzali styl chování, který jim byl v posledních letech vnucen. Po roce 2012 se změnila rétorika vůči opozici, v roce 2014 se změnil postoj k Ukrajině, začala válka a s ní přišly další represivní zákony. Už to je samo o sobě dost špatné, ale navíc to velmi otrávilo společenskou atmosféru. Navalnyj – při všech výhradách k jeho programu a názorům – dokázal sjednotit lidi. Můžeme říci, že není originální, s antikorupčním programem tu byli i jiní. Ale ten jeho je srozumitelný, a to i pro mladé lidi. Čím se tihle mladí lidé liší? Představte si prvních deset putinovských let. Lidé tady normálně žili, pak v roce 2011 vypukly protesty a o politiku se začali zajímat i ti, kteří k ní do té doby neměli žádný vztah. Vynořila se nepříjemná otázka: Co jsme dělali posledních deset let? Mladí lidé, kteří za tyto roky nejsou odpovědní, tuhle otázku položili svým rodičům. A to je dobře. Navalnyj zbavil Putina a lidi kolem něho svatozáře. Je mladý, žije tady, má sympatickou ženu, jeho bratra uvěznili. Není svázán starými stereotypy, jako jeden z mála politiků se dokázal adaptovat na novou realitu. Naše opozice vždy měla sklon k naprostému nepochopení aktuální situace. Její představitelé říkali: Režim je prohnilý, zkorumpovaný, všechno se rozkradlo. Až padne, stačí sebrat moc ze země. Dnes vidíme, že režim nepadl. Vydržel výměnu prezidenta, kterým se dočasně stal Medveděv, přežil i čtyři roky jeho vlády. Nastalo utahování šroubů, ale mnozí opozičníci dál žili jako dřív. Mysleli si, že stačí troška úsilí a režim zítra padne. Byli jako proroci, kteří věští konec světa a ten stále nepřichází. Nechápali, že režim je tu nadlouho a vynakládá obrovské prostředky na silové struktury, armádu a posilování státu. Chybí nějaká společná půda, na které by se všichni shodli. Taková, jakou byl například případ Magora z Plastic People of the Universe. Postavili se za něj různí představitelé československé opozice a díky tomu vznikla Charta 77. V roce 2007 přijel do Moskvy Václav Havel a setkal se s různými představiteli opozice. Havel nechápal, co se děje. Seděli před ním neznámí lidé, jeden po druhém hovořili a hlavně se snažili dát najevo, že s těmi ostatními nesouhlasí. Každý dělal nenápadné narážky, že ten hlavní je on, a ne ti druzí. Havel, mistr absurdního divadla, tohle absurdní divadlo nechápal. Nakonec se postavil Alexej Simonov a řekl: „Pane Havle, je to velmi jednoduché. Rozdíl mezi chápáním demokracie v Rusku a Evropě spočívá v tom, že zatímco v Evropě je demokracie hlavně procedura, v ruské demokracii jde hlavně o to, kdo je v ní ten hlavní.“K přechodu od vůdcovského principu k demokracii jako proceduře tady ještě nedošlo. Já žádnou prognózu dělat nebudu, od toho tu jsou jiní. Dobré prognózy nejsou. Je možné, že stagnace a zahnívaní bude dál pokračovat. Víme však, že věci se mohou nečekaně změnit. Já jsem dříve pracoval jako fyzik a vím, že k bifurkaci dochází nečekaně. Je třeba si všímat Aktivista