Pocta Bělohlávkovi a trampoty dvou pěveckých hvězd

Z řady nových nahrávek klasické hudby jsou tu tři, které vydaly dvě ze světových nahrávacích společností. Jedna má přímý vztah k českému hudebnímu životu, další dvě pak zprostředkovaný – přes koncerty a živé kinopřenosy z Metropolitní opery.

Zatím poslední nahrávku Smetanova symfonického cyklu Má vlast natočila Česká filharmonie se svým šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem již v květnu 2014 během festivalu Pražské jaro jako součást rozsáhlého nahrávacího projektu pro společnost Decca. Kompaktní disk však vyšel až nyní, několik měsíců po Bělohlávkově smrti. Člověk k němu proto přistupuje s přirozenou pietou. Snímek zosobňuje vše, čím se Bělohlávek zapsal do dějin české hudby i České filharmonie. Tedy precizním nastudováním, vyvážeností, zvukovou lahodností a zpěvnou krásou spíše než romantickou citovou vypjatostí, kterou známe z některých jiných pojetí. Je to prostě v nejlepším slova smyslu esence Bělohlávkova uměleckého založení a jeho působení v čele orchestru, kterému pomohl na světové výsluní.

Bulharská sopranistka vystartovala na světovou dráhu před několika lety. Měla už recitál i v Praze a zcela nedávno ji české publikum mohlo vidět v kinopřenosu Pucciniho Tosky z Metropolitní opery. Nebyl to Pochybnosti špatný výkon, nicméně její nové album s všeříkajícím názvem Verdi, natočené pro label Sony Classical za doprovodu Mnichovského rozhlasového orchestru, nahrává obavám, že Jončeva zbytečně spěchá. Nejen že ve světě zpívá Tosku a Belliniho Normu, teď nahrála árie z oper Giuseppe Verdiho. To je však supertěžká váha, předpokládající nejen znělý hlas a jedinečný témbr, ale také technickou disciplínu, pružnost, schopnost stupňovat dramatický výraz. Prostě výzva pro vyzrálé pěvce.

Krásný témbr a bohatý kulatý zvuk Jončevy vynikne v árii Leonory z Trubadúra a hlavně v modlitbě Desdemony z Otella. Ovšem v ukázkách z Nabucca, Síly osudu i některých dalších oper je její hlas přetížen, postrádá schopnost se dál rozpínat a výsledkem je stereotypní výraz a ztrácející se přírodní kouzlo. Jončevě je teprve 36 let, toto vše mohla zpívat až za deset let.

Co se stane, když pěvec chce všechno, bohužel ukazuje na jiném CD Sony Classical tenorista Jonas Kaufmann. Ten si v minulých letech pěstoval pověst tenora, jenž zvládne prakticky vše. Až začal nápadně často rušit angažmá. Když teď zpívá za doprovodu orchestru Bavorské státní opery árie z francouzských oper, to už není tenor s atraktivní barytonální barvou, to je tenor, jenž začíná být nepřirozeně ztěžklý. Při poslechu ukázek z oper Gounoda, Masseneta či Bizeta by člověk měl vychutnávat lehkost, esprit, decentní citovost, ale u Kaufmanna začíná vnímat jen vší silou poháněný mohutný zvukový proud, zahlcující francouzskou graciéznost.