Dvě Koreje: stejná startovní čára, proč jsou teď lesk a bída?
Nebe a dudy: Jižní Korea svému severnímu sousedovi za posledních 30 let propastně utekla ve všech aspektech života (snad s výjimkou zbrojních programů). Důkazem je i začínající zimní olympiáda v Pchjongčchangu. Proč tomu tak je?
Není to tak dávno, kdy bývaly jedinou zemí. Teď jsou mezi Jižní a Severní Koreou tak propastné rozdíly, jako by každá ležela v jiném vesmíru.
Když jsem měl před lety možnost na pár dnů navštívit komunistický Sever, mohl jsem si ukroutit hlavu, jak jsem se divil. S životem na kapitalistickém Jihu, kde jsem se ocitl jen krátce předtím, nešlo srovnávat prakticky nic. Bylo to jako nebe a dudy. Rozdíly to jsou opravdu viditelné a někdy i dost šokující.
Například cesta po železnici od čínské hranice do severokorejské metropole Pchjongjangu působila jako návrat v čase do jakési zakleté feudální říše.
Při pohledu z vagonu vás brzy praští do očí, že Severní Korea je zemí chodců. Ovšem chodců z nouze, nikoli z přesvědčení.
Z vlaku byly vidět celé zástupy, jak si to štrádují po prašných cestách kamsi do dáli, oči namířené na špičky bot a prohýbající se pod tíhou ranců. Lidé tam chodí rázně a rychle. Víceméně pochodují, nejspíš to tak mají v krvi. Dostanou-li povolení podívat se do města (což zdaleka není samozřejmost), obvykle vyrazí po svých. Jak také jinak. Benzinu je poskrovnu, pravidelná vnitrostátní doprava s výjimkou železnice prakticky neexistuje, jízdní kolo je pro mnohé venkovany snem z jiné planety, natož pak automobil.
Vítejte v zemi Kimů, v zemi, která pěje nekonečné ódy na dynastii svých utiskovatelů.
Popisovat běžný život v Jižní Koreji by bylo nošením dříví do lesa. Nijak závratně se neliší od toho našeho, zejména ve větších městech je však podstatně víc všelijakých hi-tech vychytávek. Jihokorejci jsou na rozdíl od svých severních sousedů zcela svobodní lidé.
Jak je vůbec možné, že dvě sousední země jsou tak odlišnými světy? Snad nikde na planetě neexistuje takový kontrast v rámci jednoho národa. Přitom oba státy začínaly na stejné startovní čáře.
Rozhodující bylo, že každý jako by vyběhl opačným směrem.
Dříve jeden stát byl po druhé světové válce rozpůlen na dvě země 38. rovnoběžkou. Na Spojenými státy financovaný Jih a Sovětským svazem a Čínou podporovaný Sever. Po rozpadu sovětského bloku však Korejci ze Severu přišli o klíčové dotace od svých komunistických přátel a od té doby jako by se v KLDR zastavil čas.
Ještě v roce 1988, kdy Jihokorejci pořádali olympijské hry v Soulu, se oba historií, jazykem i rodinnými vazbami propojené státy – především co se životní úrovně týče – Sever – nemožnost volby Jih – volnost a svoboda
zase tolik nelišily. Po ničivé občanské válce se snažily dát do pořádku své ekonomiky a budoucímu propastnému rozdílu v životní úrovni toho moc nenasvědčovalo.
Koncem osmdesátých let minulého století však nastal výrazný předěl – od té doby začal Sever zřetelně pokulhávat.
Za posledních třicet let pak mezi oběma Korejemi vznikl onen šokující propastný rozdíl. Ekonomický, politický, společenský i kulturní. Takový, že oba světy lze jen obtížně porovnávat. Příkop se prohlubuje dodnes.
Zatímco Jižní Korea se dokázala zbavit vojenské diktatury, otevřít se světu a projít raketovou industrializací, Sever stagnoval. Zůstal izolovanou a tajnůstkářskou říší, vedenou dynastií komunistických diktátorů a ničenou opakovaně přicházejícími hladomory.
V Severní Koreji prakticky po celou dobu její existence vládne jediný způsob nazírání na život. Žádný alternativní příběh, který by vysvětloval minulost či současnost, neexistuje. Pro tamní obyvatele, kteří živoří v této zparodované realitě a kteří denně hledí na bronzová sousoší Kimů či na nadšené davy v televizi, jak znovu a znovu exaltovaně uctívají vůdce, musí být krajně obtížné představit si, že pravda může být jiná.
„Jsme rádi, že jste se k nám přijel učit,“řekl mi zcela mimo realitu jeden Severokorejec v obchodě se suvenýry (speciálně pro cizince, kde se platilo eury).
Svatá trojice vůdců – zakladatel Kim Ir-sen, jeho syn Kim Čong-il a nyní i vnuk Kim Čong-un – je prostě dokonalá. Vševědoucí. Neomylná. Nejlepší z nejlepších. Božská. Mnohé nasvědčuje tomu, že řada Severokorejců výše uvedenému opravdu věří. A pokud se snad dostaví – pssst! – určité pochybnosti, každý si je už z pudu sebezáchovy ponechá ukryty hluboko v sobě.
Kult Kimů je v Severní Koreji základním a nezpochybnitelným postulátem. Až z té jednolitosti mrazí. Copak nikdo nemá jiný názor? Vypadá to, že ne.
„Je to díky prozíravosti Velkého vůdce,“dozvíte se od hotelové recepční, když mezi řečí pochválíte množství zeleně v Pchjongjangu.
„Dá se u vás koupit odznáček s Velkým vůdcem?“ptám se v jednom z mála obchodů, kam smí vstoupit cizinec. „Ale kdepak, ten si musíme zasloužit. Tvrdou prací pro našeho vůdce,“odpovídá prodavačka udiveně. Copak je možné, že někdo nechápe takovou samozřejmost? říkají její oči.
Tohle nové náboženství, organizované zbožňování Kimů, je jako z jiné planety. Jeho motorem je nevědomost. Totální neznalost světa za oponou.
Jižní Korea nic takového nezná. Je dnes jedním z nejbohatších států světa, který samozřejmě – jako každý – má své chyby, je však demokratický, otevřený a svobodný.
Jihokorejské obří firmy dnes zná celý svět. Samsung, Hyundai, KIA i mnohé další. Technologické špičky ve svých oborech. Severní Korea se spoléhá na vývoz uhlí, oděvů a rybích konzerv.
Ostatní komunistické země v Asii včetně Číny a Vietnamu pochopily zhroucení Sovětského svazu v roce 1991 jako varování, rychle reformovaly své ekonomiky a otevřely své trhy. Pchjongjang naopak zaminoval hranice a soustředil se na vývoj raket a jaderných zbraní.
Přestože hospodářství Severní Koreje začalo v posledních letech mírně růst, sankce OSN kvůli zbrojení ho srážejí zpátky na kolena.
Jak se před pár dny přesvědčily i severokorejské hokejistky, které na nynější olympiádě vytvoří s Jihokorejkami společný tým, obyvatelé obou Korejí si už moc nerozumí, ani co se týče jazyka. Když sportovkyně ze Severu přišly poprvé do společné šatny, některým výrazům svých kolegyň z Jihu nedokázaly porozumět. Není divu – při minimálních vzájemných stycích se zvětšuje propast i ve slovní zásobě. I proto akademici z obou zemí už pár let usilovně pracují na jednotném slovníku.
„Je to velice důležité,“uvedl nedávno šéfredaktor slovníku Han Jong-un. „Rozdíly v používání korejštiny se prohlubují. Odlišnosti jsou už nyní tak zásadní, že architekti z opačných stran Korejského poloostrova by pravděpodobně měli velké potíže postavit společnými silami dům,“dodal.
Největším problémem je obrovské množství slov, která pronikla do slovní zásoby výhradně jedné či druhé země a která jsou pro mluvčí na opačné straně nesrozumitelná.
Jižní Korea, která se mílovými kroky žene kupředu, je dnes už i nezanedbatelným vývozcem kultury. Korejské filmy či K-popové skupiny (specifická odnož korejského popu) jsou známé daleko za hranicemi. O Severní Koreji nevíme v tomto oboru v zásadě nic.
Chcete-li si i prakticky ověřit, že oba státy dnes žijí zcela jinak, pak nejlépe je ten rozdíl vidět z vesmíru. Lépe řečeno z fotografií pořízených z oběžné dráhy, které ukazují noční pohled na Korejský poloostrov. Takové najdete na internetu hravě. Zatímco jižní část je na nich rozzářena miliony světel, ta severní je temná, s pouhými několika ostrůvky jasu.
Je zřejmé proč: zatímco Jih v noci žije, pracuje a hýří, na Severu postrádají energii, aby si mohli rozsvítit. Přitom se nedá říci, že by v komunistické zemi nedokázali elektřinu vyrobit. Umějí to, její většina je však určena pro potřeby státu a zejména armády. A potom – je tu ještě pověstná severokorejská paranoia! Světlo by přece mohl protivník využít k nenadálému útoku, proto je lépe, když země zůstává temná.
Na druhé straně je tu i něco, co v této souvislosti můžeme Severokorejcům závidět. Vybavuji si, že nikde jinde jsem neměl tak intenzivní pocit, že se můžu dotknout hvězd, jako poblíž Pchjongjangu. Září jasně a dodaleka – žádná umělá „konkurence“je totiž netrápí.
Tyhle geograficky blízké, jinak však světelné roky vzdálené země se v hluboce symbolickém gestu po mnoha a mnoha letech sešly při zahajovacím ceremoniálu olympiády. Pod společnou vlajkou.
Mnozí ve světě s uznáním a nejspíš i s dojetím sledovali výjev, na který se ještě před pár týdny v atmosféře strachu ze severokorejského harašení zbraněmi nedalo ani pomyslet. Dokáže však gesto sportovní jednoty překlenout propast téměř nedozírnou?