Edith Piaf mě povzbuzovala v psaní, vzpomíná Aznavour
Světová legenda šansonu Charles Aznavour opět přijede potěšit tuzemské publikum. Představí se 16. března v pražském Kongresovém centru, kde mu nadšené publikum tleskalo už předloni.
Byla to před dvěma lety vrcholná událost. Proslavený francouzský šansoniér arménského původu Charles Aznavour si u nás odbyl svou velmi pozdní koncertní premiéru. Dopadlo to výborně a dá se očekávat, že stále vitální zpěvák se skvěle předvede i nyní, ve svých těžko uvěřitelných třiadevadesáti letech. Aznavour odpověděl na otázky MF DNES po e-mailu. Rád se vracím na místa, kde se mi líbí, a Prahu miluju. Předně je to krásné místo a české publikum nebo Češi obecně jsou vřelí a příjemní. Takže vrátit se koncertovat do Prahy je čiré potěšení. Kupodivu necítím žádnou únavu. Těší mě, že potkávám nové lidi a poznávám nová místa. A raduju se z toho, že můžu být na pódiu před svým publikem. Ani ne. Před padesáti lety jsem přestal kouřit, alkohol piju velmi málo a celkově žiju hodně vyváženě. Snad to stačí. To je asi nějaké staré číslo, napsal jsem jich asi čtrnáct set. A ano, nových nápadů mám hodně. Skládám bez problémů denně a tou správnou výzvou je najít si nová témata nebo čerstvé a neobvyklé způsoby, jak se vyjádřit. Zrovna jsem dokončil Opožděný debut
novou píseň, která se jmenuje Etre Vieux, tedy v překladu „být starý“. Tady vás musím opravit, zpívám v pěti jazycích a věřte mi, že je to dostatečně náročné! Musíte totiž jeden z nich pozapomenout, když se chcete naučit písně v nějakém novém. Já sám mluvím čtyřmi řečmi a ovládám kousky z pár dalších. Zůstal jsem s Edith osm let, protože jsme byli přátelé. Zdůrazňuji, že přátelé, ne milenci! Byla to pro mě úplně nová životní zkušenost. Poprvé jsem se podíval do Spojených států a Edith mě naučila moc užitečných věcí. Jak se postavit k písním, jak se chovat na scéně, co se dá pomocí písní sdělit nebo jak ji publiku předat. Byla to úžasná žena a já měl to štěstí, že ve mně cosi viděla a povzbuzovala mě, abych sám psal. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se v rámci své práce mohl potkat s Frankem Sinatrou, Sammym Davisem, Eltonem Johnem, Stingem, Tomem Jonesem, Celine Dionovou, Juliem Iglesiasem nebo Plácidem Domingem. Každý z nich mě něčím obohatil, zpravidla každý jinak, takže by o každém šlo dlouze vyprávět. Ale asi nejvíc vzpomínám na Lizu Minnelli. Dělali jsme spolu celé plnohodnotné koncerty i třeba televizní show, takže jsme si v rámci muziky byli hodně blízcí. A Liza je velmi, velmi talentovaná umělkyně. Zatím ne. Budova té instituce v Jerevanu stojí, ale muzeum ještě otevřeno není. Arménský prezident mi od něj v rámci ceremonie předal klíče, ale nyní se ještě musí dokončit řada věcí. Stará se o to ředitelka Aznavourovy nadace Kristina Sargsyan a můj syn Nicholas. Ta organizace si vytkla dva cíle – řešit charitativní akce, které jsou blízké mému srdci, a dohlédnout na zprovoznění muzea. Je s tím hodně starostí, ale oni oba odvádějí fantastickou práci a věnují se tomu s velkou vášní. Jsem hrdý na to, čeho zatím dosáhli. Každý projekt a koncept mi představují. Už jsem namluvil docela dost filmů, které budou součástí expozice. Do muzea jsem dal své piano a spoustu věcí z archivu, položky jako svoje filmové plakáty, zlaté desky a podobně. To všechno potom návštěvníci uvidí. Bylo to tehdy velmi dramatické a celá ta událost s Palachem je nesmírně smutná. Ale mnohem radši bych mluvil o tom, čeho se Česku nakonec povedlo dosáhnout. Totalitní režim vás něčemu předurčil, ale od té doby jste celou zemi přebudovali a od těch temných dob ušli dlouhou cestu. A nesmím zapomenout na Václava Havla, skvělého muže, který pomohl Česko vrátit na mapu světa jako důležitou zemi.