Překrásné, ale na Oscarech se chce víc

Na Českém lvu by asi Guillermo del Toro pohořel, protože jeho Tvář vody, jakkoli jde o filmařský skvost, je „jen“pohádka. Uvidí se, zda postačí Oscarům, kde se zvláště letos žádá více: ženská emancipace. Kdežto hrdince Tváře vody jde hlavně o lásku.

Originální variace na Krásku a zvíře má třináct oscarových nominací včetně filmu roku, vyhrála Benátky, nespočet trofejí kritiků i výroční ceny profesních sdružení producentů a režisérů, považované za hlavní oscarová vodítka.

Na druhé straně budí rozpaky fanoušků, kteří by od del Tora chtěli spíš pokračování veselého komiksového chlapíka, už třetího Hellboye.

Ale pokud člověk hledá v kině samu podstatu kinematografie, musí kapitulovat: Tvář vody je jedním slovem překrásná. Kdyby se děj shrnul jako love story němé uklízečky Kráska a netvor a vodního netvora z tajné laboratoře, dostal by nádech pokleslé historky. Ale i lehce braková poleva včetně souboje amerických a sovětských špionů za studené války dává Tváři vody půvabnou stylizaci, jež ji naopak povyšuje – podobně jako velice jemná, lékárnicky odměřená nadsázka, v níž se naprosto přirozeně potkávají cit, humor i brutalita. Ve vypravěčském umění vážně nemá del Toro konkurenci.

Nejen díky kulisám, ale též kvůli vstřícnosti bez podbízivosti je Tvář vody asi nejameričtějším z děl mexického rodáka, jenž si uchovává představivost dítěte. Ve Faunově labyrintu se na pomezí reálné občanské války ve Španělsku a dávné báje o ztracené princezně pohybovala samotářská dívka, nyní podobnou osamělost vyzařuje hrdinka, s níž si Sally Hawkinsová dokonale poradí beze slov: dojemná jako zralejší Amélie z Montmartru, nikoli však vydaná útrpnosti. Je soběstačná ve všem včetně sexu, pro únik vyhledává staré filmy v kině i televizi po boku omšelého gaye, za něhož je stejně oprávněně jako Hawkinsová nominován Richard Jenkins, a v četě nočních uklízeček nad ní bdí rázná kolegyně, opět nominovaná Olivia Spencerová.

Kupodivu šanci na sošku nedostal skvostný Michael Shannon, jehož ctižádostivý vládní agent týrá vězněného tvora i lidské okolí; když si na toaletě ulevuje před zraky žen, je v tom více samčí arogance než v leckterém výkřiku z hnutí MeToo.

Pár výtek se přesto najde: ruší neumělá ruština a vůbec politická šablona vojáků stojících nad vědci, místy se také až zálibně mrhá časem. Nicméně na romantickou retropohádku pracuje snímek nápaditě se stupňovaným napětím včetně akčních scén i náhlých úderů krve od urvaných lidských prstů po bezhlavou kočku. A v každé emoční poloze vypráví del Toro měkce, plynule, samozřejmě, s důrazem na hravý detail a pokud možno „ruční práci“bez umělých efektů – koneckonců i pod maskou záhadného obojživelníka se tají herec Doug Jones.

Hlavně však Tvář vody vypadá nezávazně, avšak skrývá daleko víc. Mimo jiné nádhernou poctu kinematografii v čele se zázračným milostným vyznáním zasazeným do taneční scény pamětnického muzikálu, ale také to, co český název filmu vyjadřuje nepřesně, tedy nespočet nikoli tváří, ale tvarů či podob vody. Nálada deště s pařížskou melodikou, milování v zaplavené koupelně nebo podvodní pevnost jako z vraku Titaniku; každý obraz, jejž del Toro z kapek vykouzlí, prozrazuje mistra. S Oscarem i bez.

Tvář vody USA, 2017