Cesty do utopie byly vydlážděné nadšením a slepotou
Starší generace si kdysi slavné verše vybaví: „Dost slov a rajských tónů/pojď navštívit ten kraj/ jen v zemi milionů/je radost krása ráj.“
Rájem myslel Vítězslav Nezval Sovětský svaz. Jeho báseň použily rusistky Kateřina Šimová a Daniela Kolenovská s historikem Milanem Drápalou jako entrée k obsáhlé antologii textů našich meziválečných intelektuálů o dojmech z návštěvy sovětského Ruska, nazvané Cesty do utopie. Figuruje tu prakticky každý, kdo v tehdejší české levicové kultuře něco znamenal, od Ivana Olbrachta po Karla Teigeho – plus pár spíše středově orientovaných osobností jako Jan Slavík, které si dokázaly zachovat nadhled. Nebo jako Jan Werich, nazývaný v Sovětech tovaryšč Gej Rup, který, ač taky stál nalevo, ve stati věnované hrám, jež viděl v Moskvě, sice vysoce oceňuje umění tamních herců a režisérů, ale konstatuje, že většina soudobých dramat „trpí primitivní tendenčností a didaktičností“.
Přiznejme, že čeští intelektuálové nebyli sami, kdo se na základě krátkých pobytů nechal v době hluboké hospodářské krize a posléze nastupujícího fašismu oslnit rodícím se sovětským světem. Totéž se stávalo i jejich západním kolegům, třeba G. B. Shawovi či Lionu Feuchtwangerovi. A pokud někdo viděl jinak, jako André Gide, jehož představy o budoucí komunistické společnosti cesta do SSSR důkladně nabourala, vysloužil V Moskvě
si odmítavou reakci, u nás například od S. K. Neumanna.
V knize celkem nepřekvapí Julius Fučík, jenž nádherným, až básnickým jazykem opěvuje nové továrny – a současně klidně napíše „kulak bude likvidován jako třída“(Stalin to splnil). V době, kdy Fučík jásá nad kolchozními úspěchy, Jan Slavík pozoruje z vlaku obrovské neobdělané plochy půdy, což kritizuje i jím citovaný tamní dobový tisk.
Lze pochopit dojetí Marie Majerové, která v Leninově mauzoleu vidí v lebce vůdce proletariátu „dokonalý psychický křišťál, v jehož hranách spí všechny eventuality lidského ducha“. Lze pochopit i sílu víry, která zastře rozum i oči. Ale pravdu má Ferdinand Peroutka, když na otázku Adolfa Hoffmeistera, proč tam nejede, odpovídá: „Za čtrnáct dní nebo tři neděle člověk může v Rusku, poskakuje-li po ulicích čile jako vrabec, nasbírat dosti turistických dojmů, ale jsou to právě turistovy dojmy.“Právě to je problém většiny textů v knize: jsou to dojmy. Jak připomněl výtvarný teoretik František Kovárna v poznámce o sovětském cenzurování výstavy našeho umění v Moskvě a Leningradě, jsme svědky „starých českých iluzí o Rusku, jejichž pěstování se přestěhovalo zprava nalevo“.
Na Cestách do utopie je mimo jiné nutné ocenit pozornost, kterou pořadatelé svazku věnovali jmennému rejstříku. Nespokojili se s tradičním uvedením stránky, kde se jméno vyskytuje, ale přidali také stručnou charakteristiku příslušné osoby. Řadu z nich provází strohá věta: oběť stalinských represí – Nikolajem Bucharinem nebo Vsevolodem Mejercholdem počínaje a bývalým sovětským vyslancem v Praze Alexandrem Arosevem zdaleka nekonče. I to hodně vypovídá o sovětském Rusku.