Zbabělost zaplatili krví
Valdštejn poslal před 385 lety své provinilé důstojníky na popraviště do rukou kata Jana Mydláře
STARÉ MĚSTO V režii stejného mistra popravčího Jana Mydláře zhlédli pražští měšťané před 385 lety další pochmurné představení neboli „veliké theatrum“. Na popravčí lešení u Staroměstské radnice v pátek 11. února 1633 vystoupalo na své poslední cestě 17 důstojníků Valdštejnovy armády. Stalo se tak necelých 12 let poté, co na shodném místě vyhasly životy 27 předáků českého stavovského povstání.
Zbabělost a dezerci císařský generalissimus Albrecht z Valdštejna neodpouštěl. Důstojníci, kteří ho v bitvě u Lützenu na podzim roku 1632 zklamali, museli za svá selhání zaplatit cenu nejvyšší. Pražská města v čase masopustu před 385 roky proto připomínala obleženou pevnost. U městských bran se střídaly zesílené patroly mušketýrů, uvnitř hradeb pořádkovou službu vykonávali vojáci několika regimentů.
„Stísněná atmosféra dopadala i na otrlé Pražany, za 15 let války již na ledasco zvyklé. Nálada připomínala červnové dny roku 1621, předcházející popravám stavovských předáků,“popsal situaci historik Josef Janáček. I režie krvavého divadla vypadala podobně, jako roku 1621. Před exekucí napochodovaly na rozkaz maršálka Jindřicha Holka na rynk kompanie mušketýrů, arkebuzírů, dragounů a kyrysníků, kteří s napřaženými zbraněmi obklopili v sevřených liniích popraviště.
Na lešení, pokrytém černým suknem, odsouzence za rachotu bubnů doprovázela modlitba kněze, alkoholové opojení a víra v milost. Nejmladšímu z ortelovaných, rytmistru Rudolfu Straitzovi z Wobersnau, táhlo na dvacet let. „Pro lásku boží, milost,“prosil marně maršálka Holka Straitz. Kat Mydlář, tehdy přibližně šedesátiletý, neměl již tak jistou ruku jako v roce 1621. Pocítil to hřmotný charvátský husar, lajtnant Langhausenova regimentu, Jakob Jučič. První rána selhala a ťala do ramene. „Ježíši,“hlesl Jučič. Teprve druhý úder jej sprovodil ze světa. Smrt mečem byla tehdy brána jako čestná, šibenice jako potupný konec. Ten čekal na kyrysnického lajtnanta Dietera Hoermanna. Starý válečník zkolaboval a do oprátky ho katovi pacholci vsadili v bezvědomí. Tak zaplatil za to, že z jatek u Lützenu zběhl jako první a rejtarům dal špatný příklad. Na šibenici přitloukli i seznam desítek dalších provinilých důstojníků.
Frýdlantský vévoda Albrecht z Valdštejna v čase exekuce zůstal ve svém velkolepém malostranském paláci. Trápila ho pakostnice, střelná rána na noze z lützenské bitvy a ozvalo se i chronické onemocnění, syfilis. Vojevůdce se domáhal ticha, ulice okolo rezidence proto kryla sláma, nesměl zaštěkat ani pes.
S účtováním Valdštejn začal bezprostředně poté, co na pláni u saského Lützenu utichly 16. listopadu 1632 poslední výstřely jedné z velkých bitev třicetileté války. Souboj císařských se Švédy dopadl patem. „Valdštejn ztratil okolo pěti tisíc mužů, jeho protivník asi čtyři tisícovky,“uvedl historik Josef Fučík. Švédové ovšem přišli o krále Gustava Adolfa.
V řadách císařských byl zabit podmaršálek Gottfried z Pappenheimu. Frýdlantský vévoda nejprve prokázal velkorysost a jeho ostatky nechal odvézt z Lützenu a uložit v malostranském kostele sv. Tomáše. Pro svého oblíbence chystal novou hrobku ve strahovském klášteře. Valdštejn plánoval, že podmaršálka uloží po boku bratrance Pertolda. Na stejném místě zamýšlel pochovat i srdce knížete-opata fuldského Jana Bernarda Schwencka. Uprostřed třicetileté války Katolického duchovního hodnostáře u Lützenu zasáhla švédská kule, když císařské povzbuzoval tělem Páně. Valdštejn dal na strahovskou kapli ze svého osm tisíc zlatých, cenu menšího statku. Z armádní pokladny pak statečným vojákům a důstojníkům rozdal sto tisíc zlatých.
Pak však začal hon na důstojníky, kteří zběhli, a dokonce rabovali císařský tábor. Disciplína vojska musela být zakalena za každou cenu. Zatýkáním Valdštejn pověřil maršálky Matyáše Gallase a Jindřicha Holka. „Kdo byl dopaden a zatčen, nad tím bylo možné udělat kříž, i když měl nárok na spravedlivé soudní řízení,“píše Josef Janáček.
V železech arestované drábové dopravovali do „špinky“, staroměstské šatlavy. Odtud je eskorta přes Kamenný (Karlův) most vozila na Malou Stranu do Lichtenštejnského paláce před Valdštejnův vojenský tribunál. Ten zasedl poprvé 21. ledna 1623, ortely vynesl o tři týdny později, 11. února.
Gallas i Holk se snažili získat pro některé zatčené – přátele a spolubojovníky – milost. Šli dokonce tak daleko, že nechali uprchnout plukovníka Lothara Dietricha von Bönninghausen. „Šlo o jednoho z hlavních hříšníků selhání u Lützenu,“shodují se historici. Bönninghausen bezpečí nalezl v porýnském Dortmundu a Soestu.
Rok po krvavém zúčtování na Staroměstském rynku osud dostihl také Valdštejna. Na začátku roku 1634 coby zrádce frýdlantského vévodu císař Ferdinand II. zbavil velení nad armádou. Nahradil jej zmíněný Matyáš Gallas. Poslední kapitola valdštejnské ságy se odehrála v Chebu na sklonku února 1634 v režii irských dragounů Waltera Buttlera, Johna Gordona a Waltera Leslieho. Coby „šelma stará, rebelantská, zrádcovská“zemřel Valdštejn po bodné ráně partyzánou do hrudi.