Začala éra žlutého kruhu
Žlutá barva symbolizuje na olympijské vlajce Asii. A v té budou hry sídlit až do roku 2022.
Jedno z nejkratších slavnostních zahájení v historii, přesto působivé. Zdařilé dílo vzešlo v Pchjongčchangu z dílny režiséra Songa. Příběhy z korejské mytologie smísilo s moderními technologiemi.
Ungnjo, matka Tanguna, mýtického otce země, rozmlouvala s nebesy, zatímco Lennonovu píseň Imagine doprovodily obrazce z 1 218 dronů.
V čestné lóži tomu přihlíželi i jihokorejský prezident Mun Če-in a s ním Kim Jo-čong, sestra severokorejského diktátora Kim Čong-una. Poprvé od korejské války přicestoval člen vládnoucího klanu Kimů na jih země.
Před nimi defilovala pod společnou vlajkou výprava obou Korejí a prezident MOV Thomas Bach říkal: „Sport má sjednocovací sílu.“
Eva Samková přivedla Čechy a na počest jubilea 50 let od zlatého skoku Jiřího Rašky předvedli divákům ukázkový telemark.
I v zemi technologicky natolik vyspělé se přihodilo, že na stadionu zcela zkolabovala přetížená síť wi-fi. Zato stupňující se mráz pomáhaly zahánět zateplovací balíčky, které obdržely všichni účastníci.
Pak krasobruslařská legenda Kim Ju-na zapálila oheň a hry se po desetileté odmlce vrátily do Asie. Zůstanou tu až do roku 2022. Při všech pěti minulých návštěvách byly čímsi výjimečné. Měnily tvář hostitelských zemí, předznamenávaly vývoj světa i sportu.
Letní hry v Tokiu 1964 daly Japonsku šanci, aby se 19 let po porážce ve válce předvedlo světu jako země, jež se opět stává mocností, už ne válečnou, nýbrž technologickou.
Zimní Sapporo 1972 se stalo předzvěstí neudržitelnosti amatérského statusu her, když jejich největším skandálem bylo vyloučení rakouského lyžaře Karla Schranze kvůli přijetí peněz za pózování v reklamních tričkách.
Letní Soul 1988 odstartoval přerod Jižní Koreje v ekonomického tygra i k parlamentní demokracii. Ukončil éru politických bojkotů her a jako by tím naznačil brzké zhroucení komunistických režimů v Evropě.
Zimní Nagano 1998 zůstane přelomové svým hokejovým „Turnajem století“s nejlepšími profesionály, kvůli nimž NHL přerušila soutěž.
Letní Peking 2008 využila Čína s rekordním rozpočtem 44 miliard dolarů k vyslání zprávy do celého světa, že se stala silným globálním hráčem. Její komunistický režim zároveň propagandisticky zužitkoval hry i doma. Jak poukazuje David Wallechinsky, zakladatel Organizace olympijských historiků: „Po hrách v roce 2008 čínské vedení říkalo lidem: Podívejte se, dostali jsme k nám na stadion 55 světových lídrů, získali jsme nejvíce zlatých, věřte nám tedy ve všem.“
Nyní tedy přichází čas Pchjongčchangu. Čímž nová éra olympijské Asie teprve začíná. Následovat budou letní Tokio 2020, slibující supermoderní hry robotů, a zimní Peking 2022, jenž hlásá, že s pomocí her zdvojnásobí zimní turistiku v zemi.
Evropa, vystrašená z velkých nákladů na hry, od nich dává ruce pryč, asijské mocnosti si díky nim naopak vylepšují infrastrukturu i image a jejich obyvatelstvo považuje zdařilé uspořádání olympiád za otázku národní hrdosti. A snad je to tak i dobře. „Budoucnost her může fungovat jen tehdy, pokud ztratí svůj eurocentrický charakter,“říká Christopher Finlay, profesor komunikace na Loyola Marymount University. „Přestože se konají po celém světě, má olympijské hnutí sídlo v Lausanne a je řízené především Evropany. Nástup Asie mu může pomoci k více globálnímu charakteru.“
Že úspěchem bude také Pchjongčchang 2018, o tom jsou nejen Korejci přesvědčeni. Oheň se rozhořel. A bude hořet dalších 16 dní.