Vzpomínka na bronz z Turína
Hokejový kouč Václav Prospal vzpomíná na bronz z olympiády v Turíně, který považuje za uloupený poklad. I na osobní smutek z her v Naganu.
Když ve středu po poledni přistával v Soulu, hned se mu vybavily klukovské olympijské vzpomínky. Jak v noci vstával na stovku, aby se pak po pár dnech on i celý svět dozvěděl, že Ben Johnson je velký podvodník. Vybavil si i jméno zlatého olympijského chodce Jozefa Pribilince či dalšího československého vítěze Miloslava Mečíře, protože tenis je vedle hokeje jeho velká vášeň. Václav Prospal je teď sám součástí olympiády v Koreji. A ač patří do zlaté generace, tak si v roli trenéra hokejové reprezentace užije teprve druhou. Přitom jich mohlo být o tři víc, včetně té nejslavnější. Do Nagana byl Prospal nominován, jenže jen dva týdny před startem turnaje si zlomil kotník.
Obrečel to. „Ale dopadlo to fantasticky i beze mě,“říká teď.
Nagano se často připomíná, opakují se zápasy. Není to pro vás sůl do bolavé rány?
Už ne! Takové události by se měly připomínat ještě častěji. Vyprávět o klucích, kteří se o to zasloužili, a popisovat jejich cestu za vítězstvím. V životě by se na Nagano nemělo zapomenout, stejně tak na hráče, kteří v roce 1947 vyhráli titul mistra světa. Jejich následovníky ze 70. let... Ale dobře, pro mě to je bolestivá vzpomínka. Kouč Hlinka mě nominoval hned mezi prvními osmi hráči, přitom já teprve startoval kariéru v NHL. Prokousal jsem se z farmy, jenže 14 dní před začátkem jsem si zlomil kotník.
Připomenu období před Naganem. Ještě jsme neměli internet, NHL jsme hltali ráno z teletextu, kde se žlutě objevovala jména českých střelců. Najednou i hráč s úsměvným příjmením Prospal.
To úsměvné zůstalo dodnes. V roce 1993 jsem šel v draftu NHL jako čtvrtý z republiky (před ním byli Bičánek, Výborný, Kroupa), nikdo mě ale neznal, nevěděl o mně. Pomohlo mi, že se tehdy rozdělila republika a já tak měl místo v juniorské reprezentaci. Otevřelo mi to dveře a mně se povedl evropský šampionát osmnáctiletých. Dvakrát mě vyhlásili hráčem zápasu, což zaujalo Novinky z týmu Útočník Vondrka marodí Včerejší trénink reprezentace v Soulu vynechal Michal Vondrka, kterého trápí zvýšená teplota a kašel. Trenéři ho poslali zpět do hotelu, aby nenakazil ostatní. Jestli zasáhne do zítřejší přípravy s Finskem, je nejasné. Zároveň tým včera poprvé piloval přesilovku. Podle očekávání na ni budou chodit speciální formace. Tu první tvoří pětice Nakládal, Erat, Kovář, Řepík, Horák. Tu druhou Mozík, Červenka, Mertl, Gulaš, Radil. V Soulu tým zůstane do pondělí, pak se přesune do olympijské vesnice. Philadelphii. Ale nečekal jsem, že v draftu půjdu tak vysoko (71.). A otevřela se mi cesta do NHL.
Philadelphia vás ale dlouho držela na farmě, že?
Začalo to tím, že v áčku Motoru byl přetlak. Vracel se Radek Ťoupal, Roman Božek, a tak mi manažer Pražák řekl, že v týmu nebudu. V tom Philadelphia projevila zájem, abych přijel na kemp. Zkoušeli, jestli vůbec můžu hrát AHL. Zaujal jsem, tak se mnou podepsali smlouvu na pět let. Ale trvalo mi tři a půl roku, než jsem se do NHL dostal. Byla to dobrá škola, protože pak jsem si NHL mnohem víc vážil. Tři a půl roku jezdíte autobusem, ta liga, zimáky i hráči se nedají s NHL srovnat. A i finanční odměna je o mnoho menší. Mě ale dopředu táhla motivace, uspět a ukázat to lidem, kteří mi nevěřili.
Podařilo se a pár měsíců před Naganem dorazil do Philadelphie kouč Hlinka na inspekci. Jaké to bylo?
Výtečné. Mně se sezonu předtím fantasticky dařilo v AHL, takže mě Flyers povolali do prvního týmu. A dali mi obrovskou šanci, za kterou jim budu vždy vděčný. Nešoupli mě do čtvrté lajny, ale zranil se Eric Lindros, takže jsem přišel poprvé do kabiny a viděl své jméno napsané mezi Renbergem a LeClairem.
Legie zkázy s Prospalem?
Se mnou moc ne. Ale kolena se mi nerozklepala, i když nervózní jsem byl. Druhý zápas jsem dal dva góly a přišel za mnou Bobby Clarke (generální manažer), že už si mě tady nechají. Najednou jste v jiné psychické pohodě, už se nemusíte bát, jestli vás po tréninku nepošlou zase na farmu. Dostali jsme se do finále Stanley Cupu, a tak se o mně začalo víc psát. Navíc jsem byl v týmu s Petrem Svobodou. On pochází z Litvínova, takže Ivan Hlinka věděl, kam má jet. Asi jsem ho upoutal, že o mě projevil zájem hned mezi prvními osmi hráči. Jsem na to pyšný, ale z minulosti se žít nedá.
Tehdy jste to hodně obrečel, že?
Tekly mi obrovské slzy. Na konci první třetiny proti Ottawě mě Lance Pitlick, bývalý spoluhráč z farmy, na ledě otočil. Byl to spíš takový wrestler než hokejista. Odnesl to kotník, ve kterém mám dodnes dva šrouby. Seděl jsem v šatně, měl nohu od kolene dolů v kýblu plném ledu a věděl jsem, že sen o olympiádě je pryč. Když mě vzali na rentgen, řekli, že mě musí operovat. Brečel jsem. Těšíte se, povídáte si o hrách s rodiči a nic. Ale život jde dál a zranění jsou součást hokeje. Přišel jsem jen o jeden turnaj a nakonec přece na jednu olympiádu jel. I když jsme v Turíně nezískali zlato, tak se na tu bronzovou medaili dívám skoro každý den. Je pro mě den ode dne cennější.
Ještě předtím jste se nedostal do Salt Lake City. Přitom jste byl v NHL etablovaný, pod koučem Augustou získal i zlato v Petrohradě. Proč vás opomenul?
Začalo to právě po tom titulu 2000. Vše pro mě bylo nové, zkrátilo se mi léto, narodil se nám syn. V půlce sezony mě vyměnili do Floridy a ta sezona nebyla moc dobrá. Přesto mi slíbili, že mě vezmou na mistrovství do Hannoveru. Nakonec se rozhodli pro jiného hráče. Nebudu vytahovat věci, které byly, protože na veřejnost nepatří. Každý trenér má právo si vzít hráče, kterým věří. A to, že jsem se nedostal na mistrovství, mě nejspíš připravilo o olympiádu. Ale daleko víc mě mrzí olympiáda ve Vancouveru 2010.
To jste se překvapivě do sestavy nevešel kouči Růžičkovi.
Já přitom prožíval fantastické období v Rangers, byl jsem druhý v klubovém bodování i mezi Čechy v NHL. Ale Růža mě stejně nevzal.
Bavili jste se o tom?
Bavili. I tady s Pepou (kouč Jandač
dělal Růžičkovi asistenta). Člověk může být zklamaný, naštvaný na celý svět, ale když trenér ukáže na jiné hráče, nedá se nic dělat. Zůstal jsem doma a měl krásný týden s rodinou v Tampě. Nechci říkat, že jsem mohl být rozdíl, kdo vyhraje či prohraje čtvrtfinále. Byly tam nějaké tlaky a já se tehdy vyjádřil celkem unáhleně. Dnes vím, jak to má trenér těžké. Můžeme být na sebe naštvaní, ale on je tam od toho, aby udělal rozhodnutí. A hráč se s tím musí porvat. Když se bude trápit, sám sebe ničí. Nejlepší je trenérovi dokázat, že udělal chybu.
A tak jedinou olympiádou je bronzový Turín. Váš tehdejší spoluhráč a dnes kolega Jaroslav Špaček před pár lety řekl, že být tam jiný trenér než Alois Hadamczik, mohlo to být zlato. Vážně?
Ne, tam jsme vykradli banku! Jakou sr... jsme jako tým předváděli, to bylo neskutečné. Přitom jsme tam přijeli jako mistři světa, jako tým, který dokázal vyhrát fantasticky obsazený turnaj ve Vídni. Nechci znít nabubřele, ale určitě jsme jeli s tím, že budeme bojovat o zlato. Že to bude další Nagano. Měli jsme generaci, která se přičinila o zlatý hattrick. Měli jsme Jardu (Jágr), Stráču (Straka), Lanýže (Lang). Hrál tam Vejba (Výborný) jako pětinásobný mistr světa. Byl to silný mančaft, jenže výsledky ve skupině byly hrozně špatné. A prohráli i se Švýcarskem. Do play-off jsme postoupili jen taktak a šli proti Slovákům, kteří naopak vyhráli pět zápasů ve skupině. Nasadili jsme do branky Hnildu (Hniličku) a zápas se nám povedl. Hráli jsme dobře do obrany i jako tým. Přitom Slováci nebyli žádní nazdárci – měli Cháru, Gáboríka, Hossu, Demitru. Chytal Budaj. Ale byli jsme v semifinále. Tam schytali sedm gólů od Švédů. A šli na Rusko. Tam se projevilo, že když prohrávají, hrají jen na sebe a jsou si sami tím největším soupeřem. My toho dokázali využít. Bohužel se to už u nich taky změnilo. A trenéři? Nebudu takový, abych vytahoval věci, které se udály. Když na to ale teď vzpomínám, byla to velká fraška. Nechci ovšem veřejně prát špinavé prádlo, to má zůstat v kabině. A nebudu se snižovat k tomu, abych mluvil podobně, jako se o nás teď vyjadřuje někdo jiný.
Porazili jste jen Itálii a Německo.
góly
nasázel Prospal na olympiádě v Turíně domácí Itálii. Celkem nasbíral šest bodů (4+2). let
mu bylo, když poprvé prožíval olympiádu. Fandil stříbrným hokejistům v Sarajevu 1984. Dnes vím, jak to má trenér těžké. Musí rozhodnout. A hráč se s tím musí porvat.