Několik postřehů k divné olympiádě
Korejská zimní olympiáda není ani ve třetině, nejde ji tedy ještě hodnotit jako celek. Přesto se už najde pár postřehů diváka sledujícího XXIII. zimní olympijské hry ze vzdálenosti 8 341 kilometrů. Najde se několik důvodů, proč se v Pchjongčchangu neměla olympiáda vůbec konat. Tím prvním je název města. Zkuste si to správně napsat do internetového vyhledávače. Olympiáda má být v Oslu, Naganu, Turíně, klidně i ve městě Garmisch-Partenkirchen, ale Pchjongčchang? Pojďme dál. V Jižní Koreji je strašná zima. Když po stříbrném biatlonovém sprintu ronil nečekaný český hrdina Michal Krčmář šťastné slzy, které mu zamrzaly na tvářích, ptala se mě žena, jestli je ta Korea o tolik severněji než my, že je tam takový mráz. Nevěděl jsem, takže jsem se podíval a zjistil, že Pchjongčchang leží na 37. rovnoběžce severní šířky, tedy mnohem jižněji než Česko. Na úrovni Sicílie, Iráku či Alžírska. Tedy míst, kde by člověk čekal leccos, jenom ne zimní olympiádu. V práci mi chytří lidé vysvětlili, že je to dané atmosférickým prouděním. V létě ovlivňuje korejské podnebí horký a vlhký tichomořský vzduch, takže je tam běžně 35 nad nulou. V zimě se proudění obrátí a na korejský poloostrov se valí mrazivý vzduch od Sibiře. Proto tam je 15 pod nulou.
V Jižní Koreji děsně fouká. S přílivem mrazivého vzduchu od Sibiře nejspíš souvisí i ty poryvy ledového větru, které od prvních dnů komplikují spoustu disciplín. Pořadatelé museli odložit některé alpské soutěže, zkrátit snowboardový závod žen. Víkendový závod skokanů na středním můstku byl nespravedlivý. Na větrnou loterii a dlouhé čekání v půlnočním mrazu doplatili favorité v čele s Polákem Stochem, který skončil bez medaile. Z pohledu diváka je smutné, že televizní vysílání z olympiády značně zeštíhlelo. Alespoň to veřejnoprávní. Ale Česká televize za to nemůže. Sportovní fanoušci v Česku jsou historicky rozmazlení. Prakticky zadarmo – pomineme-li daň zvanou koncesionářský poplatek – jim Česká televize z olympiád přenášela tolik hodin, že nebylo fyzicky možné v jednom člověku tento servis zkonzumovat. Počínaje probíhající olympiádou mají rozmazlenci závislí na ČT utrum. Olympijská vysílací práva pro Evropu na období 2018–2024 si totiž koupila společnost Discovery Communications. Za 1,3 miliardy eur, v době podepsání smlouvy v přepočtu přes 35 miliard korun. To je suma odpovídající pětinásobku ročního rozpočtu ČT. Za cenu evropských vysílacích práv by se dalo pořídit 144 628 vozů Škoda Fabia v nejlevnější verzi, nebo třeba 19 raket Falcon Heavy.
Kompletní přenosy z olympiády si může dopřát pouze ten, kdo si platí stanice Eurosportu ze stáje Discovery Communications. Česká televize získala sublicenci na 190 hodin vysílání. To se může zdát dost, ale před čtyřmi lety během olympiády v Soči dodala ČT divákům více než trojnásobnou porci, plných sedm set hodin.
Podtrženo, sečteno. Zatím spíše rozpaky. S výjimkou biatlonového víkendu, který Česku přinesl neplánovanou medailovou radost. Chtělo by to ještě trochu štěstíčka, aby se na tuhle olympiádu hezky vzpomínalo. Třeba to zachrání hokejisté. Ze začátku budou prohrávat, bude se psát o tom, že dvacet let po Naganu je český hokej v troskách. Pak reprezentace senzačně dokráčí až do finále. V něm porazí Rusy. To bude mazec!
Už nejen v expertních kruzích, ale i na digitálních pavlačích se vede spor o zvrácení novely školského zákona, kterou prosadila Sobotkova vláda a která dává rodičům právo umístit dítě do mateřské školy od dvou let věku.
Místo politiky se už zase politikaří a čeští politikáři (nikoliv politici) látají stokrát zalátané, místo aby přemýšleli o tom, že je třeba koupit nové šaty. Jinými slovy, diskuse o tom, jestli mají mít rodiče právo na umístění dvouletého dítěte do mateřské školy, stejně jako inkluze, odměňování učitelů, digitální vzdělávání a mnoho dalšího nesouvisí s drobnými změnami zákona, nýbrž s faktem, že ČR se chová jako krajně zaostalá země.
Celý humbuk okolo dvouletých dětí ve školkách nemá co dělat s odbornou diskusí. Hojně citovaný článek Marka Hermana, jenž se ostře staví proti tomu, aby dvouleté děti chodily do mateřských škol, je zneužíván k politikaření. Marek Herman má z psychologické pozice samozřejmě pravdu: dítě ve dvou letech potřebuje mnohem více přítomnost rodiče, většinou matky. Příliš