1948: proč komunisté vyhráli
Před 70. lety oznámili nekomunističtí ministři tehdejší československé vlády, že plánují podat demisi. Ústavní krize skončila 25. února pučem a převzetím moci ve státě komunisty. „Využili situaci a převzali moc. Nekomunistické strany jim daly vhodnou příležitost,“říká historik Jan Kuklík. Právě jeho příspěvkem začne v pondělí seminář Akademie věd věnovaný únoru 1948.
Má to další peripetie, nekončí to 25. únorem, ale bylo třeba najít zlomový okamžik. To symbolické datum si zvolil komunistický režim. Je zajímavé, že s ním pracuje i dnešní právo, restituční zákon či zákon o době nesvobody. Symbolicky se s tím snaží vyrovnat i nový režim. Z hlediska historie to však po 25. únoru pokračuje dál, nová ústava, znárodnění, abdikace prezidenta Beneše a v červnu symbolická volba Klementa Gottwalda prezidentem. Jsou tam pokusy o návrat k demokratickému politickému systému, ale byly tam i prvky, které ho výrazně omezovaly. Jde o smíšený režim, kde je demokracie reprezentována tím, že proběhly volby a začalo se pracovat na nové ústavě. Ale zároveň existuje řada omezení – znárodnění, podvázání politického systému Národní frontou
a orientace zahraniční politiky na Sovětský svaz. Ekonomické a sociální prvky byly pokládány za tak důležité, že proměnily charakter demokracie. Mělo to velkou společenskou podporu a zdaleka to neměli v programu jen komunisté. Další věcí bylo řešení národnostní otázky, limitem občanských práv bylo, na koho se vůbec mají vztahovat, existovaly určité vyloučené skupiny.
Přesně tak. To je také důležitý prvek, který demokracii omezoval. Je otázka, jestli vůbec měly šanci uspět, jestli měly nějakou strategii. Zabýval jsem se tím, když jsem analyzoval politiku USA a Velké Británie vůči střední Evropě, jako jakési protiváze proti dominanci Sovětského svazu. Některé prvky jejich politiky byly úspěšné, spolupracovaly s Benešem, podařilo se jim brzdit nejrevolučnější návrhy, zejména co se týkalo znárodnění. Podařilo se vyjednat, že do konce roku 1945 odešla rudá i americká armáda. To byl významný faktor.
Jejich strategií bylo počkat, až opadne první vlna radikálních návrhů ve společnosti, kde viděly vrchol podpory komunistů i sociálních demokratů. Pořád spoléhaly, že ve volbách musí Češi a Slováci ukázat, že si nepřejí socialistický radikalismus typu Stalinova režimu, doufaly, že komunisty zatlačí do role menšího partnera. Strategie se ukázala problematická, když volby vyhráli komunisté. Nezbylo než pokračovat v Národní frontě. Jejich program do voleb 1946 byl výborný. Pochopili, že je populární podílet se na odsunu a znárodňování, přerozdělování majetku. Zainteresovali velkou část společnosti na přídělech z konfiskací. Snažili se také působit jako státotvorná strana, už ne ta extremistická sekta jako před válkou. Jejich politika byla dobrá z hlediska jejich cílů. Také si budovali svoje pozice v bezpečnosti a armádě. Byli tak připraveni převzít moc i jiným způsobem.
Je několik faktorů, politika komunistů za války, podpora Sovětského svazu, garanta obnovení Československa. Rychle se zapomnělo na to, že komunisté zvolili národní strategii až poté, co SSSR vstoupilo do války. Předtím šli spíš proti zájmům obnovy Československa. Přelom nastal na podzim 1947. Předtím se jen ojediněle ozývaly hlasy varující před jednostrannou orientací na Východ. Narůstaly kritické hlasy před pokračováním spolupráce s komunisty. Zlomovým okamžikem bylo odmítnutí Marshallova plánu
kdy se ukázalo, že spolupráce s komunisty nebude určitě bezproblémová.
Je otázka, jestli být za každou cenu ve vládě, a je otázka, jestli program pro volby je totožný s konečnými cíli po volbách. To je dnes zřejmé. Máme více informací o době před únorem, o jeho průběhu i o sovětském vlivu a jeho zasahování. Máme k dispozici i informace, jak vnímaly události velmoci. Pokud by se ještě něco mohlo objevit, co by doplnilo náš pohled, tak jsou to informace, jaká byla sovětská strategie. Můžeme získat detailnější informace, ale asi nic, co by změnilo náš pohled. Přijeli už v doprovodu prezidenta Edvarda Beneše na osvobozené území. A asi nikdy neodešli. Vždy fungovalo tajné spojení komunistů s Moskvou. Využili situace a převzali moc. Nekomunistické strany jim daly svou demisí vhodnou příležitost to udělat tak, aby mohli propagandisticky využít některé prvky ústavního řešení. Myslím, že to byl prvek hrozby. Takové řešení nebylo vyloučeno. Pro československé komunisty však šlo o věc prestiže, že dokážou prosadit svůj program, že převezmou moc sami. Lišilo se to. Přechod u nás byl rychlý a hladký. Samozřejmě tam byly nelegální prvky, například demonstrace, generální stávka, vznik milicí, zatýkání nekomunistických politiků, tlak na Beneše a hrozba intervence Sovětů.
Proběhly dva protestní pochody studentů. Ale je zajímavá otázka, jestli to všichni tehdy vnímali jako převzetí moci nebo krizi, po které dojde ke kompromisu. Komunisté měli na své straně velkou část veřejnosti. I díky příslibům pozemkové reformy a dalšího znárodňování. Podařilo se jim také na odcházející ministry svést řadu problémů. Pokud hledáme poučení pro současnost, tak v tom, že velká část společnosti se nechala ovlivnit propagandou. Byla to velká rána pro nekomunistické strany. V symbolické rovině to mohlo upozornit na závažnost problému. Je otázka, co k tomu ministra zahraničí vedlo, vždy se snažil být tím, kdo podporoval Beneše.
Beneš byl vážně nemocný a osamělý. Neviděl žádnou podporu, kdy by viděl, že se za demisi staví velká část společnosti, kdyby se podařilo třeba aktivizovat část armády... Neviděl žádnou alternativu, a tak ustoupil.
Argumentovalo se tím, že nekomunistické strany chtěly urychlit volby, ale to se nedozvíme. Volby, které přišly, pak už přinesly jiné výsledky. Mýty se redukují hodně na otázku smrti Jana Masaryka. Je otázka, jestli se s odstupem můžeme dobrat ještě pravdy. Hodně mýtů vyvolalo 40 let působení komunistické propagandy. Střízlivý pohled historika ani dnes nestačí a hledá se nějaká senzace.