Nový rok slavíme jako Češi: jídlo, televize a ohňostroj
Jedná se o největší svátek roku pro stovky milionů obyvatel Asie. Právě včera začal čínský nový rok, který se už několik let slaví také v Praze. PRAHA Nový lunární rok ve znamení Psa si v české metropoli mezi jinými připomíná i Qin Fei, který vede na Žižkově centrum tradičního čínského bojového umění. Místo času stráveného s rodinou má v těchto dnech napilno. Vystupuje se svými studenty v rámci oficiálních oslav v Obecním domě.
„Nyní se soustředíme na to, abychom ukázali české veřejnosti, jak se v Číně slaví největší svátek, a přiblížili jim naši kulturu,“říká dobrou češtinou mladý Číňan, který v Praze trvale žije už deset let. Prožívám ho pracovně. V rámci hlavního programu oslav čínského nového roku v České republice připravuje naše Wushu Centrum Lví tanec. Jde o tradiční vystoupení s maskami, jehož smyslem je odehnání zlých duchů a které má přinést štěstí. Kromě toho připravujeme workshop v rámci doprovodného programu. Bohužel čas na to už není. Nyní se soustředíme na to, abychom ukázali české veřejnosti, jak se v Číně slaví největší svátek, a přiblížili jim naši kulturu. Svátky tam trvají téměř měsíc a celou dobu je co slavit. Začínají týden před novým rokem a poté pokračují ještě dalších patnáct dní. Například den před novým rokem prožíváme podobně jako jinde ve světě silvestr. Večer se sejde rodina u stolu a je připravena spousta jídla. Podávají se zejména ryby, obvykle ale nechybí ani další druhy masa, například jehněčí. Důležitou součástí jsou i zeleninové nebo masové taštičky. Po skončení večeře se pak všichni přesunou k televizi, kde sledují hlavní program, který se vysílá po celé Číně.
Během dne se obvykle konají ohňostroje hned třikrát: v poledne, ve 20 hodin večer a o půlnoci. Nezbytnou tradicí je lepení červených novoročních přání na dveře svých domů. Jinde lidé pouštějí s podobnými vzkazy lampiony štěstí, které jsou v posledních letech oblíbené i tady. Nejčastěji si přitom přejí zdraví, bohatství nebo aby byli chytří. V České republice dlouhodobě žije zhruba pět tisíc Číňanů. Nejčastěji však udržují kontakty podle provincií, ze kterých pocházejí. Lépe si totiž navzájem rozumějí, protože jednotlivé regiony mají vlastní výrazy a dialekty. Kromě toho se potkávají také během provozování svých zálib, jako je například kaligrafie nebo dračí lodě. Mistr učí Pražany Nejvíc Číňanů stále pracuje v restauracích, případně vedou obchody, ale stále více jich sem přijíždí jako zaměstnanci velkých čínských firem expandujících do světa, jako je například společnost Huawei. Naopak těch, kteří tady udržují tradiční čínskou kulturu, je jen velmi málo. Založil jej v roce 1998 můj otec, když přijel do Prahy. Viděl, že lidé tady dělají obchody a restaurace, ale příliš nepěstují kulturu. Naše centrum je dnes největší kung-fu škola v České republice a kromě toho je zde možné se naučit kaligrafii nebo čínštinu. Aktuálně k nám jich chodí asi 300. Nejmenší jsou v dětské skupině od pěti let, naopak nejstaršímu účastníkovi je 76 let. Rozděleni jsou podle věku i podle výkonnosti. Asi tak 95 procent jsou Češi nebo cizinci z Anglie, Ruska i třeba z Ukrajiny. Číňanů k nám paradoxně příliš nechodí. Tato kultura je sice pochopitelně zajímá, ale nenajdou si na ni příliš čas. Dospělí bývají velmi zaměstnaní a děti obvykle chodí po skončení českého vyučování ještě do čínské školy.
Někteří se chtějí učit bojové umění kvůli lepší kondici a zdraví, pro jiné je motivací umět se ubránit a další zase spíše hledají duchovní rozměr. Důvody jsou různé a záleží také na tom, jaký ze stylů si vyberou.
Narodil jsem se v Číně a část dětství jsem tam strávil s babičkou, protože se rodiče přestěhovali do Česka. Za nimi jsem přijel až v šestnácti letech, kvůli studiu jsem se ale dočasně vrátil. Nyní jsem v Praze už asi deset let. Profil Kdo je Qin Fei umění medicíny ČR ve wushu Wushu Můj domov je Čína, mám tam i příbuzné. Jsou tam mé kořeny, ale chtěl bych tady nadále pracovat, protože svoje poslání vidím v šíření čínské kultury. Myslím si, že v Praze mě lidé i více potřebují, navíc tu už mám českou přítelkyni a přátele. Nebylo to pro mě složité, protože jsem tady měl rodiče. Byl jsem doma sám s babičkou a stýskalo se mi po nich. Mám už tady určitě víc přátel než v Číně a moc si jich vážím. Česká kultura se mi líbí, mám rád zdejší historii nebo architekturu, kterou s oblibou fotím. Mám výhodu, že mi vaří dvě ženy: maminka čínsky a přítelkyně připravuje většinou jídla mezinárodní kuchyně, sama je totiž vegetariánka. Na vepřo knedlo zelo se tak dostanu málokdy, když si zajdu do hospody. Ano. Vícekrát k tomu došlo v Číně než v Česku, zde je bezpečno. Přesto jsem to i tady párkrát použil, když mě v noci napadl a otravoval opilec. Tehdy jsem ho položil na zem. Také k nám do centra jednou přišel zloděj, tak jsme mu podobně vysvětlili, že už k nám nemá chodit. Přivolaní policisté se potom smáli, že si nevybral dobré místo, když přišel krást do kung-fu školy. Když jsem byl malý a obtěžovali mě starší spolužáci. Ale čím jsem starší, tím se více snažím kung-fu nepoužívat proti lidem, kteří ho neumějí. Pokouším se zůstat v klidu, i když mě někdo otravuje. Když je to ale nutné, dokážu druhého člověka zklidnit.