Jde o demokracii, či o moc?

Když nás v roce 1968 přepadli Sověti, tak jsem právě studoval na Karlově univerzitě. Proto se snadno vžiji do pocitů dnešních mladých lidí, kteří chtějí bránit demokracii. Otázka je, v čem spočívá její smysl.

Roku 1968 studenti patřili k těm, kteří protestovali nejhlasitěji. Je to padesát let, ale já si živě vybavuji atmosféru stávek, horečných diskusí, napětí, co bude dál, a hlavně jistotu naší výjimečnosti.

I dnešní mladí lidé zažívají vzepětí idealismu, vzpouru proti světu starých a jistotu, že právě s nimi začíná něco úplně jedinečného. Moje generace po demokracii toužila a dnešní mladí ji chtějí bránit. Ale jako my tenkrát, tak ani oni dnes většinou neznají odpověď na otázku, co je opravdu podstatou demokracie. Jak to, že ne? Vy tenkrát možná, ale my přece víme, že jde o zastupitelskou demokracii, parlament, politické strany, nezávislé soudy, svobodu slova a svobodné volby.

Ano, ale to jsou pouze nástroje demokracie. Její smysl spočívá v něčem jiném. Proto se mýlí i ten, kdo si myslí, že demokratické je všechno, co zlepšuje život společnosti. Ani to není pravda jednoduše proto, že skoro každý z nás je přesvědčen, že nejlépe ví, co by bylo pro všechny to nejlepší. A tím se dostávám k tomu podstatnému.

Demokracie je dosud nejspravedlivější řešení věčného problému lidského soužití. Tím je odpověď na otázku: Kdo určí, podle jakých pravidel má společnost žít? Trochu jiní despotové Před více než dvěma sty lety řekl Wilhelm von Humboldt: „Představa, že vláda je zodpovědná za štěstí a fyzický a morální prospěch národa, je nejhorší a nejpalčivější, nejbolestnější despotismus.“Jeho slova platí dodnes.

Místo despotického panovníka máme dnes vládnoucí vrstvu složenou ze špiček politických stran, šéfů nejvýznamnějších firem a mediálně vlivných intelektuálů. Tyto tři skupiny mezi sebou tvrdě bojují o moc, ale jsou naprosto zajedno v tom, že se o ni nechtějí dělit se zbytkem společnosti.

Tato vládnoucí vrstva je opojena vírou ve vlastní výjimečnost a oprávněnost vést masu. Moc podle nich patří vzdělaným a morálně vyspělým. Kdo to je, určují jen oni sami. Tento spasitelský syndrom je důsledkem arogance mozků zatemněných vědomostmi a mocí. Hardcore verzi tohoto postoje jsem četl v sobotním vydání Lidových novin pod názvem „Kolik blbosti unese demokracie“.

Když však menšina společnosti určuje, jak má většina žít, tak to není demokracie, ale diktatura; i ta se často zaklíná dobrem. Z historie navíc víme, že skluz vládnoucí menšiny do diktatury bohužel postihne i ty, kteří prospěch všech myslí nejprve opravdu upřímně.

Dojde k tomu tak, že vládnoucí vrstva vytváří přehnané představy jak o svých intelektuálních a morálních schopnostech, tak o svém právu řídit společnost. Prostě si připisuje více schopností, než má, a přisvojuje více moci a výhod, než jí přísluší.

Ano, zastupitelská demokracie je dnes ohrožena. Je ohrožena těmi, kteří sice bubnují na poplach a chtějí ji chránit, ale velmi často myslí hlavně na sebe. Za idealistickými hesly se jasně rýsuje prozaický mocenský nárok. Záchrana demokracie pro ně znamená udržení, nebo dokonce posílení jejich vlastní moci a výhod na úkor většiny. Ohrožení demokracie tedy spočívá v tom, že většina je zbavována možnosti Většina společnosti rozhoduje moudřeji než jakkoliv skvěle vybavená menšina. kontrolovat a odporovat svým vládcům. A to si nechce nechat líbit.

Pro záchranu demokracie je nutné utlumit mocenské chtíče vládnoucích a umožnit ovládaným, aby se více podíleli na moci. Zastupitelské demokracii je třeba vrátit její pravý význam. Totiž to, že zvolení a i nezvolení vládci mají co nejpřesněji uskutečňovat to, co si přeje většina občanů. A to i přesto, že oni sami mají někdy jiný názor.

Ještě jednou. Demokracie není stroj na výrobu „správných“řešení. Demokracie umožňuje vyvážit neochotu vládnoucích sdílet moc a neochotu občanů doplácet na chyby a sebestřednost svých vládců.

Dnešní mladé generaci bych nepřál, aby jednoho dne zjistila, že byla jenom použita. Proto bych doporučil nevěřit vzletným větám a vždy se ptát po zájmech, které za nimi stojí. Pak možná mnozí nahlédnou, že jde opravdu o to, jak velká část společnosti rozhoduje o pravidlech, podle nichž se mají řídit všichni. A třeba zaznamenají i to, že existují společenské skupiny soupeřící o moc a výhody. Ať rozhoduje většina Pak už by byl jenom krůček k možnosti rozpoznat, že demokracie slouží k tomu, aby toto soupeření probíhalo podle jasných pravidel a v souladu s tím, že každý z nás má jenom jeden hlas. Každý hlas je pro společnost cenný, když jej použijeme k přesvědčení ostatních o své pravdě. Ale to, že jsme demokraté, dokážeme teprve tehdy, když se podřídíme rozhodnutí většiny.

Těm, kteří k tomu, aby se smířili s rozhodnutím většiny, potřebují ještě další důvody, bych rád vzkázal tohle: Většina společnosti rozhoduje moudřeji než jakkoliv skvěle vybavená menšina proto, že se ve většinovém rozhodnutí vyváží egoismus s idealismem, pragmatismus s vizionářstvím, naivita s cynismem a hloupost s přemoudřelostí. V úsudku většiny se rozplynou intriky skrytých nepřátel, fanatismus aktivistů dobra, zaslepenost čísly posedlých technokratů, bezmezná hrabivost bohatých a pasivita těch, kteří se nejraději baví.