Cizinec v mraveništi lidí
Vzpomínky trenéra Miroslava Koubka na půlrok v Číně: „Fotbalistům tu chybí mužnost. Naříkají po každém souboji.“
Mohl to být rozhovor o tom, jak se v Číně dá dojít k titulu fotbalového mistra. Jenže Miroslav Koubek v předstihu vzkáže: „Kdepak, já tam ligu nevyhrál.“
Po internetu tahle informace koluje, najdete ji na několika webech i na Wikipedii.
„Taky jsem na ni už narazil. Ale člověk si nesmí dávat větší zásluhy, než jaké skutečně má. Já v tom nejedu, takže pokud máte oprávnění, klidně to nějak opravte,“usměje se asistent Karla Jarolíma, trenéra fotbalové reprezentace, která právě dnes na Čínu narazí v souboji o třetí místo na turnaji v Nan-ningu.
I tak Koubek může kolegovi mnohé poradit. Před deseti lety jako asistent Jozefa Jarabinského strávil půl roku v klubu Tchien-ťin Teda – jen místo titulu se loučil na průběžném čtvrtém místě. Vůbec nevím. Skončili jsme v polovině sezony, neshodli jsme se s novým klubovým manažerem. To, jak se choval, bylo z českého pohledu nepřijatelné: snažil se nám diktovat, rozhodovat, říkal, kdo by měl hrát, kdo ne. Přitom neměl o fotbale ánung. V létě už jsem byl doma. Rozhodně ne, byla to dobrá zkušenost, dobrodružství. Zcela upřímně říkám, že peníze jsou dneska v Číně úplně jiné než tehdy, dostalo se to do nesmyslných výšin. Ale já jsem neváhal. Říkal jsem si: „Proč ne?“ Dneska už tu možná lidi anglicky něco řeknou, protože tehdy přicházeli na vysoké školy američtí lektoři, aby lingvisticky nevzdělaný a skoro až negramotný čínský národ naučili angličtinu. Pořád vidím, že je to slaboučké, ale tehdy opravdu hráči uměli jenom yes a O. K., jinak nic. Ze vzdělané mladé generace nám přidělili dva tlumočníky, kteří se vším pomáhali. Málo, protože v civilním životě je člověk osamělý cizinec v mraveništi lidí. Jste prostě sám. S Pepou Jarabinským jsme spolu nebyli 24 hodin denně, bydleli jsme každý jinde, rodinu jsem tu neměl... Fakticky nemůžete navázat kontakt, protože se nedomluvíte, nemůžete si ani objednat jídlo, takže nemá cenu chodit do restaurací jedl jsem ve fast foodech nebo obchodních domech, kde jídlo mají vystavené.
Nejlíp mi bylo na bázi asi padesát kilometrů za městem, kde jsme trávili hodně času. Tam jsem měl všechno, zatímco v běžném životě bylo těžké se o sebe postarat. Když jsem poznal, že se nedomluvím, našel jsem si dvě místa, kde se scházeli cizinci. Žádné putyky, ale kvalitní restaurace, kam chodili experti, kteří v Tchien-ťinu pracovali. Angličtina tam byla běžný jazyk. První, co mě zarazilo, byla jejich nepřístupnost. Oni potřebují člověka trochu poznat – když se jim to podaří, tak by se rozdali. Ale zpočátku si drží odstup: ukaž, co umíš, jaký jsi, pak se možná i usmějeme. Nakonec jsem zjistil, že i lidi v klubu byli ochotní s čímkoli pomoct. Trochu se za těch deset let zlepšili, i když to tady na turnaji proti Walesu neukázali, prohráli 0:6, prostě vybouchli. Máme záznamy z prosincového mistrovství východní Asie, kde hráli s Jižní i Severní Koreou a Japonskem, dvakrát remizovali a jen s Japonci těsně prohráli. Snadné to proti nim určitě mít nebudeme. Ale ke špičce prostě nepatří a dlouho nebudou patřit, protože jim chybí základna. Chybí tradice. Z doby, kdy jsem tu byl já, si vybavuju, že třeba druhá liga měla jen pár účastníků. Navíc v každém týmu včetně našeho byla spousta cizinců, jinak by to ani nedali dohromady. Kdyby hráli s vlastními hráči, třeba by to nemělo vůbec žádnou úroveň.
Musí vybudovat akademie a myslím, že na tom už pracují. Bez toho to nepůjde. A samozřejmě mají marketingovou vizi, že zájem o fotbal vyvolá příchod drahých zahraničních hvězd, které dají příklad. Ale stejně si myslím, že než jim mládež doroste, potrvá to minimálně dvacet let. Profil Miroslav Koubek Mělo by to být vyvážené, nezapomínat na výchovu vlastních hráčů. I ty astronomické sumy, za které sem hráči chodí a kolik si tu vydělají... To jako správný příklad nevidím, může to být pro domácí hráče demoralizující. I když oni jsou taky velmi dobře zabezpečení, už před těmi deseti lety se sjížděli na tréninky v audinách a mercedesech.
Musí změnit atletičnost svého fotbalu, odolnost, agresivitu – jinak nebudou na špičce nikdy. Jsou lechtiví na kontaktní fotbal. Padají, válí se, naříkají po každém souboji. Pojmenoval bych to jako nemužnost. Mají taky nízký smysl pro týmovou spolupráci. To bije do očí. Chtějí se předvést, přehánějí to s kličkami, berou na sebe věci, které by vůbec dělat neměli. V tom jsou hodně neukáznění. Jsou učenliví, vnímaví, disciplinovaní, když něco vykládáte, tak úplně ztichnou a poslouchají. Jsou i velmi dobří technicky, zato pohnout s taktikou je velká práce. Ale od toho jsme tam byli a dalo se to zvládnout. To si nemyslím. Oni spíš mají jinou kulturu fandění, to jsem poznal. Nikdy nezapískají, prostě celý zápas fandí. I když dostanete během chvilky tři góly, nejsou naštvaní. Sportovci jsou pro ně modly, mají obrovský respekt a uznání, což u nás chybí. Když jsme v Tchien-ťinu vycházeli ze stadionu, byl tam špalír fanoušků, kteří se na nás valili a chtěli si sáhnout... Policajti občas museli použít pendrek. Určitě se jdou pobavit. Dobře vědí, že úrovní nestačí, ale mají radost z každé dobré akce. Neřeší fotbal a vítězství nebo porážky jako otázku života a smrti. Ale hráči jsou pro ně obrovské hvězdy. I mě lidi poznávali, i když jsem byl jen asistent. Chtěli se fotit, chtěli podpisy. A teď mi sem do hotelu dva fanoušci z Tchien-ťinu dokonce donesli dárek.
Dostal jsem od nich takové porcelánové dráčky. Letěli sem tři hodiny kvůli turnaji, ale i proto, aby mě viděli, sami mě kontaktovali... Nenapadlo by mě to, vždyť jsem byl jen asistent a už je to deset let. Řeknu to obecně – těmhle nesystémovým věcem nerozumím. Je systémové, když Jarda Šilhavý udělá historickou sérii neporazitelnosti, vyhraje titul, dostane tým do skupiny Evropské ligy, na podzim skončí druhý... a oni ho vyhodí? A je systémové, když se vám celý rok daří, vyhrajete titul, pak vám nevyjde týden nebo deset dní jako nám v Plzni a skončíte? S tím nemůžu souhlasit, ale je to český kolorit a člověk s tím musí žít. U nás se to bere tak, že jste vlastně jen námezdní síla. Vždyť jsem tady teď. (úsměv) Ale vážně: mám svůj věk, je mi šestašedesát, ale naučil jsem se, že nikdy nemůžu nic vyloučit. Záleželo by na konkrétní nabídce. Práce u reprezentace mě naplňuje, takže teď to tak úplně necítím.