Z Draků nejde strach. Proč Čína ve fotbale kulhá za světem?

Mají obrovské plány. Skoro neomezené finanční možnosti. A navrch miliardu obyvatel – tedy materiál, ze kterého by se dala vybudovat ve světě bezkonkurenční základna.

Přesto platí, že až dnes v 9.35 hodin ráno středoevropského času čínští fotbalisté vyběhnou na domácím turnaji v Nan-ningu proti desetimilionovému Česku, budou v boji o třetí místo za outsidery.

Ani peníze nezařídí všechno. Čína, velmoc a nejlidnatější země světa, se v nejpopulárnějším sportu snaží prorazit už přes sto let, ale největším úspěchem pro ni zůstává jediná účast na mistrovství světa.

Před šestnácti lety to u sousedů v Japonsku a Koreji neskončilo slavně – návštěva mezi elitou se smrskla na tři zápasy v základní skupině, nula bodů a nula vstřelených gólů.

Kam se od té doby Draci, jak se národnímu týmu přezdívá, posunuli? Upřímně, spíš přešlapují na místě.

„Bylo znát, že mezera mezi námi a světovou špičkou je velká,“povzdechl si trenér Marcelo Lippi po listopadové porážce 0:4 s Kolumbií. A když jeho tým v pátek na domácím turnaji vyfasoval šestigólový debakl od Walesu, zvážněl ještě víc: „Veškerou zodpovědnost beru na sebe. Hráli jsme proti silnému soupeři, ale i tak mě náš výkon nepříjemně překvapil.“

Lippi je krásným důkazem toho, jak se Čína silou snaží svůj fotbalový osud zvrátit. Italský elegán v brýlích se zlatými obroučkami před dvanácti lety dovedl rodnou zemi ke zlatu z mistrovství světa a jeho životopis na Číňany udělal takový dojem, že z něj udělali nejlépe placeného trenéra planety: ročně mu na účtu přiskočí půl miliardy korun!

Tímhle stylem se Čína snaží dohnat svět, který jí ve fotbale léta utíká.

Loni se zdálo, že Lippi tým za rok a půl na lavičce skutečně zvedl, v prosinci na mistrovství východní Asie remizoval se Severní i Jižní Koreou a jen těsně prohrál se silným Japonskem. Ale výprask s Walesem zase oživil debaty o tom, jestli Čína kráčí po správné cestě. Mistrovství světa jí opět uteklo a není o co se opřít: národnímu týmu chybí borci, kteří by se otrkali na angažmá v Evropě, kompletní výběr tvoří hráči z domácí ligy, kteří jsou v porovnání se zahraničními hvězdami v klubech často za nosiče vody.

Přitom ambice mají Číňané nejvyšší což netají ani prezident země Si Ťin-pching.

V jeho hlavě se zrodil plán, podle kterého má do dvou let počet registrovaných fotbalistů v zemi stoupnout aspoň na 50 milionů. Chce renovovat a stavět nová hřiště a do deseti let založit 50 tisíc specializovaných škol, ve kterých se děti budou učit kopat do míče. To vše má jediný cíl: v horizontu dvaceti až třiceti let reálně bojovat o světové zlato.

Peníze nejsou problém, takže Číňané dokázali rivalům z Japonska přetáhnout elitního amerického mládežnického trenéra Toma Byera, který do tréninkových center zavádí nové pořádky. Při tom odhalil možná zásadní potíž: „Systém v Číně je zatím nastavený tak, že přeje individuálním sportům. Ale v těch kolektivních nejde vzít jen nejlepších 40 lidí v zemi, dát jim špičkový trénink a věřit, že to stačí. Už se ukázalo, že nestačí.“

Dnes dopoledne se o tom může přesvědčit i Česko.

Rozhovor s trenérem Miroslavem Koubkem na straně 21