Mozaika jarních motivů a bolest stárnutí
Vzahradě nám stojí krmítko. Když v něm zrovna netrůní kočka bláhově se domnívající, že jí přímo pod nos přistane svačina, slétají se k němu ptačí strávníci. S končící zimou převažují nebojácní vrabci, naskládají se v hejnu do krmítka a přehrabují směs semen obilovin, slunečnic a hořčice. Co chvíli houfně odletí, jako když do nich střelí, ale za chvilku jsou zpět. Společnost jim dělají opatrné sýkorky koňadry a modřinky, posedávající ve větvích blízkých stromů a keřů. Vždy se nejprve pozorně rozhlédnou, pak svižně slétnou do krmítka, popadnou semínko a vrátí se do větví, kde je spořádají.
Občas se přidá i skupinka hrdliček zahradních. Šedí ptáci s černým proužkem na krku se do krmítka nehrnou, sezobávají ze země píci, kterou z budky vyházeli nepořádní vrabci. Ke konci zimy doplní hrdličky párek kosů. Jak se otepluje a ve vzduchu je cítit jaro, ptačí společenství se rozrůstá. Nejprve se – u nás zpravidla na přelomu února a března – ozve typické hvízdání špačků, kteří se vrátili ze zimního bytu. Ti ovšem navštíví krmítko jen ze zvědavosti, jejich potravou je v první části roku hlavně hmyz. Tím se budou živit do doby, než dozraje ovoce a ze špačka se stane zahrádkářův nepřítel.
V půli března letos přilétly kvíčaly. V celých hejnech poskakují drozdi po okolních loukách a loví brouky a žížaly. U krmítka se kvíčala zastaví jen na zdvořilostní návštěvu. Minulou sobotu se u budky s ptačím zobem objevili noví klienti. Ze zimovišť přilétli stehlíci, pestrobarevní ptáčci ne nepodobní exotickým druhům, hnědo-černo-žlutí krasavci s červenobílou hlavičkou. Jsou jich tu snad dva tucty, nebojácných jak ti vrabci, takže krmítko přetéká opeřenci, dokud je co zobat.
Ptačí zahradní hodování pro letošek končí, dostanou poslední zásyp a mají utrum. Ptáčkům se má sypat jen do začátku dubna. Kdyby se přikrmovali déle, zlenivěli by a nechtělo by se jim zahnízdit. Jako když třicetiletý synek váhá opustit rodné hnízdo, když mu maminka vyvařuje.
Jaro přebírá vládu, ptáci se začínají párovat a celá zahrada se pomalu probouzí, mrazivých nocí nedbaje. Rozkvetl fialový šafrán neapolský i šafrán žlutý. Ze země se derou listy narcisů, tulipánů či okrasných česneků. Pod zlaticí převislou vyrazil trs sněženek. A v stínu rozkvétajících zimolezů kamčatských, na nichž už zkraje května dozrají podlouhlé modré plody borůvkové chuti, vyrazily listy medvědího česneku.
Ve zrytých záhonech je ještě klid, jenom se něco děje v řádcích zkraje roku zasazeného kuchyňského česneku. Ostré zelené listy se tu tyčí v pravidelném osmistupu jako vojáci na přehlídce, aby na konci července zaschlé polehly na znamení, že pod zemí skončilo období zrání palic. Zbylé záhony u nás budou ještě měsíc ladem. Až ke konci dubna půjdou do země brambory. Tou dobou také přijde čas ovocných stromů. Vykvetou meruňky a višně, po nich švestky, jabloně a hrušně. Loni skoro všechno až na hrušky a část višní pomrzlo, ledoví muži přišli ve vlnách a nedali květům šanci. Letos to snad bude jiné. Snad.
Zatímco příroda si s přechodem ze zimy do jara poradí, protože si s ním poradila vždycky, u člověka je to jiné. S přibývajícím věkem je přechod čím dál těžší, zvláště proto, že člověk si přibývající věk nepřipouští. Uvědomí si jej plně až v okamžiku, kdy se pustí do jarních prací a najednou zjistí, že to jde hůře než dřív. Kolečko naložené podestýlkou od králíků náhle váží metrák. Z uklízení palivového dřeva na příští sezonu se zničehonic stane bolestivý sport, při němž se hlasitě ozvou namožená záda, a potrvá dlouhé dny, než se uklidní. Tak vypadá stárnutí.