Nikdy neuměl být zlý. Poklona pro Rozehnala

Vblankytně modrém dresu s číslem 22 se ohnul pro míč, postavil ho na bílý puntík a sám sobě si nakázal: „Teď hlavně nic nevymýšlej!“

David Rozehnal udělal přesně to, co na tréninku. Couvnul si jen dva kroky a ani jednou se nepodíval na brankáře. I nenávistný hvizd fanoušků Sampdorie Janov, kteří povykovali hned za brankou, mu v hlavě nepřekážel. Pravačkou práskl do balonu, šmahem se otočil a na tribunu poslal vzdušný polibek manželce: „Možná se rozklepu za tři dny, ale v té chvíli jsem nervózní vůbec nebyl.“

Mazácká penalta od stopera, který penalty kopal naposledy někdy v žáčcích, posunula Lazio Řím k triumfu v Italském poháru.

Psal se květen 2009 a Rozehnal pořád věřil, že má parametry na světový fotbal. V Paříži hrál s bombarďákem

Cením si, že odtud z Kožušan přesně, jak sedíme jsem se dostal tam, kam jsem chtěl. V první řadě do Sigmy, pak do zahraničí, reprezentace, Pauletou, v Lille s kouzelníkem Hazardem, v Newcastlu třeba s rychlíkem Owenem.

Elegantní obránce s klidnou rozehrávkou, výborným výskokem, příkladný profík, parťák. Měl ideální míry s jedinou vadou: Byl až příliš hodný. Na povýšení do nejlepší společnosti potřeboval drsnější chování, ostré lokty.

Kolik trenérů do něj hučelo: „Buď zlej! Aspoň trochu. Zkus to.“

Nezkoušel to, zradil by sám sebe, svou čistou duši.

Rozehnal by se rozhodně neměl loučit jako ten, o kterém kdysi trenér Brückner po zpackaném reprezentačním výkonu prohlásil, že hraje fotbalové baroko. Naopak mu patří velká poklona.

Prošel šest evropských soutěží včetně Premier League. Jen 28 fotbalistů v celé historii nastoupilo za českou reprezentaci častěji.

Tuplovaná poklona pak Rozehnalovi náleží za styl, kterým tečku udělal. Rozhodl se, že místo velkého fotbalu se teď bude starat o vážně nemocného člena rodiny.

Zatím za Kožušany, ale nebránil bych se. Říkal jsem mu, ať teď nic neřeší, kope si tady s bratrancem, trénuje ho můj brácha. Věřím, že ho to může zase chytnout, a potom uvidím. Tlačit ho nebudu. Budu rád, když zůstane u jakéhokoli sportu na kterékoli úrovni, protože sport je pro dítě důležitý rozvíjí jeho schopnosti a hlavně odvádí od telefonů, PlayStationů. Což my jsme bohudík, když jsem byl malý, neměli. Ke sportu ho budu vést a podporovat. Dělám takového třetího trenéra. Baví mě to, kluci na mě koukají. Jsem na ně přísný jako táta na mě. Vedl mě až do třinácti let, mohlo by to pomoct i mému synovi. Nasbíral jsem dost zkušeností a můžu radit. To můj táta, i když mě vypiplal a vychoval dobře, neměl. Hrál druhou nejvyšší ligu. Já mám spoustu zkušeností ze všech koutů světa. V rozvoji kariéry bych mu mohl pomoct.

Stoprocentně, protože maličkosti, jako že jste prohrál, nebo nehrajete, nebo někdo se chová tak a někdo onak, začnete přehlížet, dojde vám, že to jsou banální věci. Najednou začnete mít nadhled nad normálními starostmi, se kterými si spousta lidí dělá hlavu a já jsem byl jeden z nich. Pak si uvědomíte, že důležitější je život, aby rodina byla zdravá a šťastná. Věřím, že to za pár týdnů budeme mít.