Nové časy Blízkého východu
Kdysi bylo Turecko stabilizujícím prvkem na Blízkém východě, teď svými kroky ukazuje, že tam chce svůj „podíl“.
Je patrné, že „Pax Americana“čili globální vedoucí úloha USA patří minulosti. Trvala desítky let, minimálně od konce studené války, a přinesla zemi hodně hmotného i nehmotného prospěchu. Jenže všechno (snad kromě vesmíru) má konec, a to v dynamickém prostředí soudobých mezinárodních vztahů platí dvojnásob. V takovém kosmu moc prostoru pro vakuum není, a když už se objeví, okamžitě se o něj tvrdě zápolí.
Výbojné kroky administrativy George W. Bushe, jíž se tragické 11. září 2001 kromobyčejně hodilo, bylo de facto snahou unipolární etapu prodloužit „vojnou s terorismem“. Výsledek byl spíše opačný. Rozličným porušováním mezinárodního práva i strategickými neúspěchy si USA postupně podkopaly draze vydobyté postavení.
Nynější oficiální heslo Bílého domu zní „America First“. Naznačuje pošilhávání po ideálech izolacionismu a vedení klasických obchodních válek. Neortodoxní Trumpova politika již narušila mnoho stereotypů. Zasáhla vnitroamerický život, vztah k Mexiku, EU, Rusku nebo Dálnému východu. Nejinak je tomu také s východem zvaným Blízký, jehož podstatná část zůstává destabilizovaná arabským jarem a chybami při okupaci Iráku. Obojího se někteří (pro)západní aktéři pokusili využít k oslabení ex- panze šíitského Íránu. A výsledek? Zájmy antiamerického a protiizraelského Teheránu se během nekonečných let neklidu rozšířily jak v „meziříčí“, tak v Sýrii.
Trump nedávno utrousil, že ze Sýrie americké jednotky zanedlouho odejdou, pročež zvládnutí komplikované konfrontace „nechají jiným“, po údajném chemickém útoku na povstalce v Ghútě zase volá po tvrdé odvetě proti Asadovi. Je nabíledni, že různé domácí lobbistické skupiny nebo zahraniční spojenci se realizaci jeho neučesaných nápadů brání, seč mohou.
Ale ať Washington vyklidí další blízkovýchodní pozice, či ne, v tomhle punktu má Trump pravdu – nebezpečnou ruletu v oblasti stále častěji roztáčejí jiní hráči. Tím míním „pragmatický trojúhelník“, osu Moskva–Teherán–Ankara. V jejich vypočítavé konjunkci se nejspíš uskuteční to rozhodující v dalším syrském (post)konfliktním vývoji. Včetně tvorby zájmových sfér. Naznačil to i maloasijský summit hlav zmíněného „trojspolku“.
Asi nejzajímavější je případ Turecka. Jde o regionální velmoc s druhou nejčetnější armádou v NATO. Do Aliance kdysi Turci vstupovali opentleni frázemi o uskupení bránícím mír a demokracii, chránícím lidská práva. O ničem z toho se v Erdoganově státu nedá mluvit, ankarské vládnoucí elity si vychutnávají pohrůžky Západu a angažmá armády v sousední Sýrii je čistokrevným vývozem nejagresivnějších „hodnot“. Jestli se totiž turečtí nacionalisté něčeho báli, byla to dezintegrace země. Za Asada a za Rusy tak dělají „špinavou práci“, když systematicky oslabují postavení separatistických pešmergů. Kurdské milice porážejí za podpory islamistů, a protože jde o poslední místní spojence Pentagonu, vzkazují tím za Atlantik, že nehodlají uhnout z vlastní nastoupené cesty. Že se časy mění.