O haldách a dírách u Plivající hory

Určitě jste slyšeli o Krupce. Ano, je to ona severočeská hrůza, kde pravidelně dostávají místní Romové pár stovek, aby u voleb hodili hlas kandidátovi, který zrovna má ambice a dost peněz. Ano, je to ono město, v jehož podstatné části je převaha sociálně slabých a byt o velikosti 2+1 ve zdejším ghettu stojí sotva tři průměrné výplaty. Ano, je to místo, kde v úterý večer několik Romů zaútočilo na policisty, kteří zastavili vůz s jejich opilým kamarádem. Policistka se pak vzpamatovávala v nemocnici.

A teď dovolte, abych vám vykreslil i trochu jinou Krupku. V části je hezká a vzmáhající se, v městské památkové zóně se stav domů lepší rok od roku. Nad Krupkou stojí hora zakončená půvabnou vyhlídkou Komáří vížka. Vede k ní lanovka, jež se rozjela roku 1953 a je zhruba 2,5 kilometru dlouhá. Naštěstí pryč jsou doby, kdy se na sedačkách vozili „Rusáci“z nedaleké bohosudovské posádky sovětských vojsk, kteří prý občas lano rozhoupávali tak, že lidé padali. Sloupy, podpěry, kola a historické dvojsedačky natočené bokem ke směru jízdy jsou chráněnou památkou. Správce je nesmí měnit. I proto je lanovka tak omšelá, až bizarní.

My se ale vypravme pár metrů od sloupů. Asi u šesté z devětadvaceti podpěr zahneme po cestě do lesa. Je to tu zvláštní, půda pod stromy se nepřirozeně vlní až do jakýchsi obřích schodů, někde vidíme celé svahy deštěm vyčištěných kamenů. Tahle krajina a les jsou umělé, člověkem pozměňované už od středověku. Snad každých padesát metrů tu byla šachta nebo štola a u ní halda. Dodnes tu lze také najít místa, kde křemenné žíly obsahující suroviny hledané horníky vystupovaly na povrch.

Z lesů nad Krupkou od raného středověku horníci tahali kasiterit, z něhož se tavil cín. Některé zase zajímala měď v údajně čisté formě, jiní ji nacházeli v podobě sulfidů – krásného malachitu nebo ještě hezčího azuritu. A v předminulém století tu pak začal „hon“na fluorit a molybdenit.

Drtivá většina z desítek štol má dnes zasypané vchody buď přirozenou erozí terénu v okolí, nebo byly tyto vstupy záměrně strženy. Kde přesně se do hory vcházelo, vědí jen někteří geologové a obchodníci s minerály. Jisté však je, že ementál je proti Plivající hoře pod zmíněnou Komárkou regulérně celistvý sýr.

Plivající hora? Použil jsem staré jméno pro kopec nad Krupkou, které jsem kdysi někde vyčetl. Líbí se mi, nepřímo označuje bohatství, jež jsme v Krušných horách měli. Lidé ve středověku totiž nejdříve sbírali zmíněný kasiterit jen v potocích a v lesích. A nad dnešní Krupkou ho prý leželo tolik, že při západu slunce velké kusy minerálu tu a tam v paprscích zasvítily, až to z dálky vypadalo, jako by si hora občas uplivla. Teprve od 15. století se horníci odvážili pod zem. Ekonomové pak spočítali, že z lesů bylo od dob Keltů odvezeno přes 100 tun kasiteritu, z něhož byl cín tak kvalitní, že válcoval evropský trh.

Nebojte, nebudu vás zdržovat okolnostmi vzniku krušnohorského bohatství, nebudu psát o výlevech ze 4 000 metrů vysoké sopky, která nad Krupkou byla asi před 340 miliony let, nebudu psát nic o přeměněných horninách a tlaku a teplotě. To si, budete-li chtít, vyhledejte sami. Jen vězte, že Krupka není jen díra, kde se uplácí, kde lze seřezat policisty, ale i tajemná krajina, kdysi plná tvrdě pracujících lidí.