Operace Plácnutí do vody

Dnes Prague Edition - - FRONT PAGE - Analýza Milan Vodička redaktor MF DNES

Bombardování Sýrie dopadlo skvěle, jen bylo úplně k ničemu. Mohlo by se jmenovat operace Plácnutí do vody.

Dopadlo skvěle proto, že nakonec byli všichni spokojeni, útočníci i napadení. Nejen proto, že nikdo nezahynul, nikdo vlastně nebyl poškozen, a bylo naplánované tak opatrně, že Západ se vlastně ani ne- mohl dostat do konfliktu s Rusy, z něhož byly obavy.

Západ se tvářil, že z morálních výšin zasadil trestající úder a mohl si tak namlouvat, že je stále globocopem dohlížejícím, aby ti dole nedělali fauly. Sýrii to však nic nestálo.

Amerika v tom nezůstala sama, takže útok už tolik nevypadal jako povinné plnění Trumpova ukvapeného ranního tweetu, kterým z postele oznámil, že něco chystá. Francouzi a Britové se přidali, a tak opět vypadají jako světové mocnosti.

Asad byl „ztrestán“, ale tak, že mu to umožnilo vzápětí vyhlásit vítězství a sledovat Syřany slavící na náměstích, že když se nic nestalo, vlastně to té Americe natřeli.

To všechno do značné míry proto, že útok nenaplnil očekávání a obavy nabuzené především tweety Donalda Trumpa, na ně odpovídajícími prohlášeními z Ruska a nervózními spekulacemi a kontraspekulacemi. Slovní přestřelka před akcí nakonec způsobila mnohem víc škod než akce sama.

Rusové se mohou tvářit, že jejich silná slova zabránila mnohem většímu útoku, zatímco Američané mohou teď čistit zbraně ve víře, že pořád mají na to, aby ostřelovali zemi, kterou má pod křídlem jiná mocnost.

Nakonec se celá operace scvrkla do prohlášení, že „vyslali vzkaz“Bašáru Asadovi. Ale úplně stejný tomahavkový dopis mu adresovali přesně před rokem a výsledek byl, že teď mu museli posílat další. Pokud měl Asad skutečně kapacitu vést chemickou válku, má ji i nadále. A pokud vede chemickou válku, o čemž řada expertů pochybuje, a chtěl by napřesrok znovu útočit otravnými plyny, víkendový nálet mu vyslal ještě jiný vzkaz. Totiž že takový trest je přijatelná cena.

Hoši v khaki spolu mluví

Jinými slovy, loňský útok tomahavků nezabránil ničemu – stejně jako to neudělá ani ten letošní. Nijak to ani nepřispělo k ukončení války. Je to jen poznámka pod čarou historie syrského konfliktu.

Přesto má celá akce i svá pozitiva. V první řadě nedošlo ke konfliktu mezi Amerikou a Ruskem. Obavy ze „třetí světové války“, které mu předcházely, byly sice pořádné přefouknuté, ale možnost, že by kolem Sýrie došlo k lokálnímu jiskření, existovala. Ani nejinteligentnější střely nejsou tak chytré, aby se kvůli nedostatkům informací vyhnuly omylům, jako se to stalo v roce 1998, kdy USA v Súdánu vybombardovaly továrnu na výrobu chemických zbraní, kde se však vyráběla léčiva, nebo o rok později, když trefily čínské velvyslanectví v Bělehradě.

Ale ukázalo se, že nejracionálněji se na obou stranách chovají vojáci, neboť teď zřejmě Pentagon přitáhl opratě svému vrchnímu veliteli Trumpovi, který chtěl mnohem ambicióznější útok. A komunikační kanály mezi Američany a Rusy byly zachovány, takže nakonec Rusové ani nemuseli zapínat protivzdušnou obranu v Sýrii, což by mohl být první krok k eskalaci. Zdá se, že hoši v khaki spolu mluví mnohem víc, než nám řeknou.

Ať se to někomu líbí, nebo nelíbí, k pozitivům patří i to, že tři útočící státy dostaly podporu od spojenců v NATO. Přestože akce byla jen gestem, jež vypadá, že Západ si ve válce, v níž už nemá takřka žádná želízka a v konečné fázi vypadl ze hry, pouze zachraňoval tvář a dojem vlivu.

Ale nevyplácí se podtrhávat koberec spojencům, zvlášť v době, kdy se hovoří o tom, že spojenectví se drolí. Mít skepsi k důkazům ještě před bojem je v pořádku, Irák před patnácti lety byl velikou lekcí, ale asi nelze nechat spojence v průvanu, když debata skončí a začíná se střílet. Možná však, že politici už dopředu věděli, že nálet bude symbolický, a to jim usnadnilo rozhodování.

Zůstaly však také nepříjemné otázky.

Tou první je, nakolik zahraniční politika USA jen dohání ranní tweety Donalda Trumpa, jež vysílá v županu, když před rozbřeskem sleduje zprávy v televizi. Jeho konstatování, že „zvíře Asad zaplatí vysokou cenu“zpětně nepostrádá lehkou ironii, protože za útok, který byl v podstatě k ničemu, zaplatily vysokou cenu, tedy v penězích, i tři spojenecké státy.

Tomahavková diplomacie

Američané včera řekli, že bylo zasaženo „srdce Asadova chemického programu“. Faktem však je, že z těchto míst nebyl zaznamenán jediný únik chemikálií. Do toho přicházejí zprávy, že i když viník chemického útoku v Dúmě byl oficiálně potrestán, vyšetřování bude pokračovat, což je bizarní situace.

A pak je tady i samotná otázka tomahavkové diplomacie. Někdy to vypadá, že Západ zamrzl v krásně černobílých 90. letech, kdy neměl konkurenci a trestal přesnými střelami s plochou dráhou letu ty, které sám podle svých norem a někdy i potřeb určil za padouchy.

Ale doba se posunula. Barev je mnohem víc. Čili přibývá těch, kdo mají také sílu a jiný úhel pohledu. Jaký, je vidět na fiktivní situaci, která je dnes ještě zdánlivě absurdní. Představte si tento tweet: „Nelze již dále přihlížet, jak nálety Saúdské Arábie ničí Jemen, kde válka za tři roky způsobila rozvrat, smrt, bídu a epidemie. VERY BAD! Proti tomu je třeba zasáhnout, takže zahájíme trestný úder na letiště, odkud vzlétají saúdská letadla. Podpis: Čína.“ Před útokem

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.