Když spravedlnost přijde pozdě

Případ soudkyně Heleny Králové je jen špičkou ledovce případů, které znevěrohodňují českou justici. Jedním z největších problémů jsou průtahy v řízení. A náprava je, bohužel, v nedohlednu.

Nejvyšší správní soud minulý týden zprostil soudkyni Helenu Královou kárné žaloby kvůli jejímu postupu v kauze poslaneckých „trafik“pro poslance ODS, kterou na ni podal Městský soud v Praze. Ten tvrdil, že Králová už na svou funkci nestačí a že lhala ohledně svého rozhodnutí, které vyslovila v soudní síni. Do minulého týdne byla dočasně zproštěna funkce, protože už dříve byla kárně postižena snížením platu o 15 procent za průtahy a nerespektování závazných právních názorů v kauze zneužití Vojenského zpravodajství Janou Nagyovou, dnes Nečasovou.

Co tento výsledek znamená? Že se soudkyně Králová může vrátit do práce a dále soudit. Kauzu Vojenského zpravodajství jí už dříve odebrali kvůli nelogickému hodnocení důkazů a pochybnostem o její nestrannosti. Nadále tedy bude soudit kauzu takzvaných trafik, i když nejen státní zástupce, ale i samotná soudkyně tvrdili, že je podjatá, protože její kolegyně je manželkou exposlance, který je v případu svědkem. Paradoxně městský soud jim nevyhověl, přestože zároveň chtěl, aby byla soudkyně zbavena taláru.

Pro běžného občana je to zmatek, v němž se už těžko vyzná. Jedno je jasné. Po pěti letech od událostí, které vedly k podání obžaloby, není stále znám výsledek. Zato jsme informováni o rozdílných názorech justice na to, zda soudkyně má kauzy soudit, nebo zda to činí zákonným způsobem. To vrhá velmi špatné světlo na justici jako takovou.

Případů, které znevěrohodňují justici, existuje však mnohem víc a ten, který se týká soudkyně Králové, je jen viditelnou špičkou ledovce. Nejsou výjimečné případy nezákonných rozhodnutí soudů, která jsou posléze zrušena vyššími instancemi.

Lze argumentovat, že to je tak správně, protože vyšší soudní instance může zjednat nápravu a zároveň tak sjednocovat judikaturu při respektování nezávislosti rozhodování každého soudce. Problém však nastává tehdy, když v důsledku nezákonného rozhodnutí dojde ke vzniku škody.

Ze své advokátní praxe mohu uvést případ, kdy v důsledku nezákonného rozhodnutí zmizel majetek v hodnotě stovek milionů korun. Domoci se náhrady škody vůči státu je však nesmírně obtížné, protože ministerstvo spravedlnosti a priori stojí na straně soudů, tedy státu, protože to je mnohem jednodušší než přiznat chybu.

Navíc na to má stát své placené úředníky, zatímco poškozený si musí sám platit mnoho let advokáty, aby ve sporu s ním uspěl.

Jedním z největších problémů justice u nás jsou průtahy v řízení, za což nesou odpovědnost nejen soudy, ale také státní zastupitelství a policie. Například kauzy poslaneckých trafik a Vojenského zpravodajství jsou z roku 2013 a stále není znám vý- sledek. Je to projev nefunkčnosti současného justičního systému, kdy trestní věci trvají u nás roky – v tomto případě již téměř pět let a definitivní výsledek se neblíží.

Takto vedené trestní řízení těžko může mít jiný dopad na veřejné mínění než rozpaky. Ve světě je běžné, že se krátce po spáchání trestného činu obviněný dostane před soudce, a tím i před zraky veřejnosti.

Jasné rozhodnutí soudu o tom, zda se někdo dopustil trestného činu, musí přijít rychle po události, jinak to nemá očistný dopad, ať už v případě spravedlivého potrestání, nebo je-li obžalovaný zproštěn obžaloby.

O škodlivosti průtahů v trestním řízení se mluví a píše velmi dlouho, ale bohužel náprava je v nedohlednu. Padla dokonce řada rozhodnutí Ústavního soudu, který to opakovaně kritizuje, protože dlouhotrvající řízení porušuje právo na spravedlivý proces.

Loni ve svém nálezu výslovně uvedl, že řízení, které je prodlužováno neustálým vracením případu z vyšší instance na nižší, svědčí o dysfunkčnosti soudního systému.

Ústavní soud také v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva uznává, že za takový dlouhotrvající soudní ping-pong náleží náhrada nemajetkové újmy. Podle evropského soudu je to 15 až 20 tisíc korun za každý rok průtahů. Pokud poškození vůbec nějaké peníze od státu za průtahy dostanou, platíme je my všichni a soudy, které jsou za to odpovědné, to nijak nepocítí.

Ani stát se k této odpovědnosti důsledně nezná. Poškození dlouhotrvajícím řízením se musí domáhat náhrady u soudu, přičemž tato řízení sužují stejné průtahy, takže málokdo má dost trpělivosti a peněz na advokáty, aby se nakonec domohl skutečně adekvátní náhrady.

Ministerstvo spravedlnosti v případech průtahů většinou stojí na straně soudní moci proti poškozeným namísto toho, aby mnohem důrazněji trvalo na dodržování práva na spravedlivý proces a žaloby podané z těchto důvodů využilo jako podnět k důslednému prověření případu.

Zkrátka hájí zájem státu, aby za průtahy nic neplatil. To je však zásadní chyba. Bude-li stát citelně postižen, jedině tak bude donucen zjednat nápravu. Zatím se bohužel neděje nic.

Co tedy s tím? Opět by se mělo vrátit téma reformy justice. Sama justice by měla mít zájem na tom, aby měla lepší pověst u veřejnosti, měla by být k sobě kritičtější a měla by se podílet na nápravě. Parlament by měl schválit takové procesní předpisy, které zrychlí trestní i občanskoprávní řízení. Spravedlnost, která přijde pozdě, totiž není žádná spravedlnost.

Jasné rozhodnutí soudu, zda se někdo dopustil trestného činu, musí přijít rychle, jinak nemá očistný dopad.