Rozhovor: Polárníkem v Antarktidě
Nejhorší je, když někam v Antarktidě tři hodiny jdete a pak zjistíte, že jste si zapomněli kabel či dobít baterky, říká člen brněnské expedice Filip Hrbáček.
Devatenáct vědců z brněnské Masarykovy univerzity se před několika dny vrátilo z expedice na antarktickou stanici J. G. Mendela na ostrově Jamese Rosse, která trvala rekordních 70 dní. Jedním z nich je i geomorfolog Filip Hrbáček, který zkoumal zmrzlou půdu. „Tentokrát jsme nemohli dva týdny kvůli počasí vyjít ven, bylo cítit napětí, ale zvládli jsme to bez hádek,“říká.
V čem spočívá vaše práce v Antarktidě? Zabývám se změnami permafrostu (dlouhodobě zmrzlou půdou – pozn.
red.). Můj výzkum tak svým způsobem zkoumá klimatickou změnu a její dopady na permafrost, jak se mění teplota a mocnost aktivní vrstvy, která v létě rozmrzá. Právě tyto meziroční změny dobře reflektují klimatickou změnu. V praxi to znamená, že máme síť meteorologických stanic, které měří teplotu půdy, každo- ročně musíme data ze stanic stáhnout a zkontrolovat, zda je vše v pořádku. Zároveň máme několik ploch, na kterých manuálně měříme aktivní vrstvu pomocí takzvané sondýrky, tedy kovové tyče, která se zaráží do země. Letos jsme dělali také geofyzikální měření. Na co jste během expedice přišel? Výsledky nepřicházejí hned. Úspěchem je, že se všechna data podařilo stáhnout, zkontrolovat a dá se tak s nimi dále pracovat. A kdybych měl zmínit asi největší úspěch posledních let, tak je to publikace vydaná v prestižním vědeckém časopisu Science of The Total Environment. S kolegy ze Španělska a Portugalska jsme analyzovali vliv klimatického vývoje v posledních deseti letech v oblasti Antarktického poloostrova na jednotlivé složky kryosféry ( na ledovce, mořský led, permafrost – pozn. red.). K čemu jste v publikaci dospěli? K tomu, že na rozdíl od uplynulých dekád došlo v posledních 10 až 15 letech k postupnému ochlazování klimatu, což vedlo k nárůstu hmotové bilance ledovců, zvětšující se rozloze mořského ledu nebo ochlazování permafrostu. Vždyť se pořád mluví o globálním oteplování, tání ledovců. Vy tedy tvrdíte něco jiného? V zásadě to může vypadat, že si protiřečíme. Fakt je ten, že z dlouhodobé- ho hlediska se na Antarktickém poloostrově stále otepluje. Od roku 1950 do roku 2017 až o asi 3 °C. V letech 2000 až 2015 ale bylo pozorováno ochlazení v této oblasti, které je vědci považováno za přirozený jev pro dané místo. A to zpomalilo trend oteplování. My jsme se v publikaci věnovali období let 2006 až 2015, kdy byl ochlazující trend nejvýraznější. Dospěli jsme k závěru, že krátkodobé ochlazování mělo výrazný vliv. Jak vypadá váš běžný den v Antarktidě? To závisí na počasí. Pokud je hezky a dá se jít ven do terénu, tak se nasnídáme, naplánujeme pracovní den, připravíme si nářadí, zkontrolujeme baterie a vybavení. Nejhorší je, když někam jdete tři hodiny a zapomenete si vzít kabel nebo zjistíte, že máte vybité baterie. Potom pracujeme v terénu, kde zůstáváme do večera. Letos jsme byli pětkrát v „kempu“– tedy několik dní jsme pracovali na vzdálenějších místech od stanice, kde jsme pár nocí přespali pod stanem. Jak to vypadá, když je hezky v Antarktidě? Na Antarktidu jezdíme, když tam vrcholí léto a průměrná teplota se pohybuje okolo 1 °C. V minulých letech jsme ale zažili i teplotu kolem 10 °C. Letos to s počasím bylo trochu horší. Průměrná teplota během expedice byla -3 °C a měli jsme problém s větrem, který průměrně foukal v rych- lostech kolem 30–40 km/h. Takové klimatické podmínky příliš nezvládají především baterie přístrojů, rychleji se vybíjejí a pocitová teplota je kolem -30 °C, takže se toho moc udělat nedá. Během roku ale teplota v této části Antarktidy může klesnout až k -35 °C. Co děláte, když nepracujete? Jdeme se projít... To na to máte po celém dni v terénu náladu? Celkem často. Vrátíte se z práce a pak se jdete po večeři jen tak na hodinu projít. Když někdo rád fotografuje, tak má ve večerních hodinách nejlepší podmínky. Jde o formu relaxu. Co dál? Já nejradši nedělám nic, ale samozřejmě volný čas je potřeba využít i pracovně, třeba na zpracování stažených dat. Někteří lidé preferují sledování seriálů nebo různé společenské hry. Většinu času však trávíte v terénu. Musíte se na to fyzicky dopředu připravovat? Nevím, jak ostatní, ale já během roku sportuji. Nějaký čas zabere aklimatizace, trvá třeba dva týdny, než si na tamní terén a fyzickou práci zvyknete. Já jsem na tom po návratu z expedice fyzicky mnohem lépe než při odjezdu na ni. Letos jsme nachodili asi 500 kilometrů pěšky, na zádech jsme pravidelně nesli patnáctikilové batohy. Trénovat dopředu vám ale moc nepomůže, protože cesta na Antarktidu je dlouhá a o kondici, kterou jste předtím nabrali, během ní přijdete. Jak vypadala cesta na Antarktidu? Většinou se létá přes Argentinu, z které pokračujeme letadlem na základnu Marambio na ostrově Seymour a zbytek cesty vrtulníkem. Méně často, což jsme udělali i letos, se létá do Chile a odkud plujeme armádním ledoborcem. Hraje v tom roli, kolik materiálu je potřeba na stanici navézt. Objevily se na cestě komplikace? Naše skupina odletěla a vrátila se v den, na který měla koupeny letenky, což jsem ještě nezažil, vždy jsme museli kvůli nějakým komplikacím na cestě letenky posouvat. Letos žádné až na občasné bouřky na moři nebyly. Loni to prý ale tak hladce nešlo... V loňském roce jsme se zdrželi v Argentině kvůli špatnému počasí v ob- lasti Antarktického poloostrova, které způsobilo více než dvoutýdenní odklad našeho plánovaného letu. Lišila se tato expedice od těch předešlých? Každá expedice je něčím jiná. Každý rok jezdí 15 až 20 lidí, několik jich je stálých, zbytek nováčci. Letos trvala expedice nejdéle, co si pamatuji. Na stanici jsme strávili 70 dní, o nějakých 25 dní déle než obvykle. Do toho přišlo špatné počasí, měli jsme jen asi patnáct slunečných dní oproti například loňskému roku, kdy jich za poloviční dobu expedice bylo zhruba 25. Přes dva měsíce na stanici s téměř dvacítkou lidí, které neznáte. Nehrozí ponorková nemoc? Určitě ano, lidé se často pořádně poznají až na stanici, soukromí se hledá složitě. Ale je to individuální. Záleží na povaze člověka. Roli v tom může hrát, jak dlouho jste zavření uvnitř. Letos se stalo, že téměř dva týdny nešlo vyjít ven kvůli špatnému počasí a určité napětí cítit bylo. Ale rozhodně se nikdo s nikým nehádal. Když toho má někdo plné zuby, tak to poznáte, proto tam jsou ostatní, aby ho podpořili. Může to být kritérium pro výběr vědců, kteří pojedou na Antarktidu? Jestli mají týmového ducha a dokážou se vypořádat s ponorkovou nemocí? Na jednu stranu ano. S ohledem na délku sezony však není psychologický profil tak podstatný jako třeba na stanicích, kde spolu deset lidí tráví celý rok. Důležitější je vědecké zaměření. Aby byly zastoupeny různé obory. Také tam jezdí doktor, který v kritických chvílích může pomoct. Stalo se někdy něco vážného? Já jsem měl zápal plic, ale žádný úraz se naštěstí nikomu nestal. I zvrtnutý kotník však může ohrozit člověka na životě, když je špatně léčený a nastanou jiné komplikace. Lékař je nezbytný. Jak vypadá zázemí Masarykovy univerzity na Antarktidě? Základ tvoří vědecká stanice, tedy obytná část s laboratořemi. Jde o dřevostavbu, na antarktické podmínky určitě nadstandardní budova. Prostoru je tam relativně dost, i když nám to především na konci expedice kolikrát nepřijde. Na pokojích jsme po jednom až po třech. K tomu máme technické zázemí, vodárnu se zásobou pitné vody, generátor, sklady pro technické vybavení, potraviny, garáž pro čtyřkolky a čluny. Jakým způsobem získáváte vodu? Čerpáme ji z potoka. Je čistá, jediný problém může být sediment, prach a písek. Vodu získáváme při teplotách kolem nuly. Jak vypadá strava polárníků? Na začátku sezony je pestrá, pak se to zhoršuje. Vezeme s sebou stovky kil potravin včetně těch čerstvých, jako je ovoce a zelenina. Ty se však mohou začít brzo kazit. Někdy proto musíme některé druhy zeleniny po příjezdu na stanici zamrazit nebo předvařit, aby vydržely. Posledních patnáct dní jsme jedli hlavně sušené potraviny a polotovary. Chléb si pečeme sami, maso bývá zmražené. Kdo vaří? V kuchyni se střídáme po dvojicích, když to někdo neumí, tak vaří s někým zkušenějším. Jinak bychom byli trochu sami proti sobě. Co vám během expedice nejvíc chybělo? Osobní prostor, občas je dobré moct se sám někde zavřít. Ke konci už vám začínají chybět i drobnosti jako jízda na kole, na lyžích. A také možnost vyřídit si pracovní věci na internetu, protože ten je omezený na základní e-mailovou komunikaci stejně jako telefon. Komunikace s rodinou není úplně ideální, ale je udržitelná. Plánujete návrat do Antarktidy? Velmi pravděpodobně ano, ale to nezáleží jen na mně. Další expedice se začne plánovat na přelomu května, června. Teď jsem ale teprve týden doma, takže nějaké plánování má určitě čas.