Kde je hranice svobody umění
Umělci si mohou vybrat. Buď se nechají vydržovat z našich daní a musí se smířit s kritikou jako tvůrci pokleslé hry, v níž Kristus znásilňuje muslimku, či můžou tvořit zcela nezávisle, ale pak si na to musí vydělat sami.
Plakala, ale brala. A čím více plakala, tím více brala. Nevíme, zda pruský král Fridrich II. tato jízlivá slova na adresu císařovny Marie Terezie skutečně řekl. Výborně se však hodí pro popis situace kolem uvedení hry Naše násilí a vaše násilí režiséra Olivera Frljiče na brněnském festivalu Divadelní svět. Představení obsahuje řadu značně problematických míst, důvodem k protestům je především urážlivá scéna, ve které Kristus znásilňuje muslimku.
Ředitel Národního divadla Brno reagoval na oprávněnou kritiku s příznačnou povzneseností. Dramaturgickou radu festivalu prý tvoří „vysokoškolsky vzdělaní dramaturgové všech brněnských divadel“, kteří jsou „erudovaní odborníci s přehledem o aktuálním dění v evropském divadle“.
Není však zřejmé, jak vysokoškolské vzdělání dramaturgů a jejich odborná erudovanost dokážou proměnit vulgaritu v umění. Otevřený dopis ovšem pokračuje upozorněním, že „hlavním tématem letošního ročníku festivalu“je svoboda, a divák se může „svobodně rozhodnout, zda ho to které představení zajímá, zda je ochoten je sledovat a vést s jeho tvůrci vnitřní dialog“.
Je bezpochyby známkou vrcholné svobody, že nemusíme z výchovných důvodů chodit na podobné hry povinně. Diskuse o smyslu a podstatě umění je věčná stejně jako o tom, co ještě je umění a co už jen prostá, hloupá snaha šokovat a poklesle provokovat.
Diskutovat naopak nepotřebujeme o smyslu a podstatě kultury. Latinské slovo „cultura“znamená zušlechťování, vzdělávání. Kultura musí člověka kultivovat, jinak představuje jen prázdnou marketingovou skořápku.
Uvedení hry Naše násilí a vaše násilí samozřejmě musíme kritizovat coby ryzí nekulturu. V době, kdy nejzákladnější hodnoty naší společnosti – rodina, národ, osobní svoboda jedince – čelí nepřetržitým útokům, kdy je jejich smysl dennodenně zpochybňován, nemáme právo ohrožovat je rezignovaným přihlížením.
Frljič v rozhovoru pro Divadelní noviny loni v listopadu řekl: „Jsem přesvědčen, že každý skutečný umělec musí být levicový.“V tom výroku je obsaženo vše o jeho chápání svobody. Ve skvělém novém světě levicových liberálů má konzervativec pouze tři základní lidská práva: platit daně, nechat se za ně urážet – a mlčet.
Údajná svoboda uměleckého projevu tak rozděluje společnost na „my“a „oni“. „My“, říkají tvůrci, máme svobodu urážet Vás a Vaše hodnoty. „Oni“mají jen svobodu mlčet. Nemlčí-li, jsou prý cenzoři, nikoli liberálové.
Levicoví liberálové nepochopili, že k svobodě patří odpovědnost. Nepochopili, že znakem svobodné demokratické společnosti je právo na svobodu projevu, ovšem toto právo musí svobodu respekto- vat. Sami svobodu omezují, když nutí ty, koho uráží jejich hraní si, aby jim jejich obživu financovali. V duchu moderní salonní levice očekávají, že ti, koho urážejí, jim budou platit, aby v urážení mohli svobodně pokračovat.
Čeština má pro takové jednání krásný výraz: pokrytectví. Výše zmíněný festival loni žádal ministerstvo kultury o dotaci ve výši 4 020 000 korun. Přidělena mu sice byla částka „jen“poloviční, avšak s pochvalou, že se „zaměřuje též na kvalitní výběr inscenací vhodných pro mládež a rodiny s dětmi“.
Tvůrci, stejně jako kdysi Marie Terezie, vydatně pláčou nad údajnými křivdami kritiků, ale ještě vydatněji berou jejich (naše) peníze. Pokud vstupenka stojí 250 korun a festival čerpá městské, krajské a státní dotace, aby byl uskutečnitelný, pak onen neviditelný daňový poplatník – paní učitelka z Frýdlantu nebo prodavačka z Aše – přispívá návštěvníkovi na jeho lístek. Zřejmě nikoli náhodou slovo pokrytec pochází z řeckého „hypokrités“, tedy herec.
Ekonom má jednu obrovskou výhodu: nepotřebuje diskutovat ani o podstatě umění, ani o oprávněnosti cenzury. Stačí mu volný, ničím nesvazovaný trh. Dokonce i ti, kdo dramaturgii festivalu kritizují, však na obranu státní podpory vznesou zásadní námitku: málokteré divadlo se prý dnes dokáže samo uživit. Velké umění prý lidé nepodporují, na kvalitu se prý nechodí, trh prý oceňuje jen prvoplánové frašky.
Jakkoli to pro levicového liberála může být nepochopitelné, „velké“umění existovalo dokonce i v době předdotační a předgrantové. Čerpal snad státní podporu Moliere jako ředitel kočovné společnosti? Žádal o krajský grant Antonín Dvořák, podporovalo ministerstvo kultury Karla Čapka? Byla by díla Lakomec, Novosvětská nebo R.U.R. lepší, kdyby se jejich tvůrci nemuseli starat sami o obživu a dostali granty?
Umění, včetně divadelního, si musí vybrat. Může se samozřejmě i nadále nechat vydržovat z peněz daňových poplatníků. Pak se však musí smířit tu s oprávněnou kritikou, pokud klesne až do bahna frljičovské úrovně, tu se zásahy těch, kdo o rozdělování dotací rozhodují. Může být také svobodné a nezávislé, ale pak si musí umět na sebe samo vydělat.
Volat po cenzuře smysl nemá. Cenzurou by se všichni aktéři pouze pasovali do role mučedníků trpících za svobodu umění, což by jim v jejich další ničivé činnosti jen pomohlo. Mlčet k nepravostem však také nelze.
A tak nám zbývá jediné: stále znovu trpělivě vysvětlovat, že kultura, která nekultivuje, si na sebe musí vydělat sama. Ať trh sám rozhodne, zda její cena odpovídá hodnotě.
Velké umění existovalo i v době předdotační. Čerpal snad státní podporu Moliere?