Nejlepší péče bývá doma
Terénní péče o seniory je pro město výhodná. Lidé přesto končí v domovech důchodců
Největší hodnota je to, že jsou ve svém sociálním prostředí. Slyší hlasy, které poslouchají celý život. Ať už to jsou partneři, nebo děti. Mají tam svého psa nebo kočku.
PRAHA Chtěli zůstat doma, ale nakonec odešli do domova seniorů. To je podle odborníků častý scénář, ve kterém hrají hlavní roli lidé v důchodu. Péče o seniory přímo u nich doma přitom vyjde město i stát levněji. O lidských a sociálních důvodech nemluvě. Pečovatelé a rodiny, kteří se o důchodce starají, však musejí bojovat proti předsudkům i nedostatku peněz.
Paní Eva Mojžíšová chtěla po smrti manžela zůstat ve svém bytě. „Myslela jsem, že tam dožiju, ale bylo to problematické,“vysvětluje. Obrátila se proto na pečovatelskou službu, která jí pomáhala s nákupy a hygienou.
Před třemi lety se ale přestěhovala do garsonky v kobyliské rezidenci RoSa. „Dcera říkala, že je to pro mě doma nedostatečné a že bude lepší, když budu mít stálý dohled,“popisuje. V rezidenci pro seniory se o ni starají asistenti, v případě nouze je k dispozici recepce.
„Nejvíce si tady cením soukromí,“říká paní Mojžíšová a dodává, že si kromě čekání u doktora a dalších drobností nemá na co stěžovat. „Cítím se tu doma,“uzavírá.
Dohromady platí třicet tisíc korun měsíčně, a to z našetřených peněz z prodeje svého bytu. Její příběh ale patří k výjimkám, ne každý si může takovou péči dovolit a většina starších lidí proto končí v běžných domovech důchodců.
Ty ale nemohou podle Martiny Tesařové z neziskové společnosti Cesta domů nahradit domácí péči. „Největší hodnota je to, že jsou ve svém sociálním prostředí. Slyší hlasy, které poslouchají celý život. Ať už to jsou partneři, nebo děti. Mají tam svého psa nebo kočku,“vysvětluje Tesařová. Domovy seniorů nebo podobná zařízení jim to prý nemohou poskytnout. Ať už kvůli předpisům, nebo omezeným návštěvním hodinám.
Více peněz na platy
Průměrné náklady na jedno lůžko v domově seniorů činí nejen v Praze něco málo přes dvacet šest tisíc korun měsíčně. Až polovinu platí přímo klienti.
Ministerstvo práce a sociálních věcí hradí dvacet procent až jednu čtvrtinu, kraje a obce deset až patnáct procent, zbytek pokrývají další zdroje. „Celkové náklady domovů pro seniory se v Česku pohybují mezi jedenácti až dvanácti miliardami za rok,“říká mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Vladimír Řepka.
Podle mluvčího ale nelze říci, na kolik domácí péče průměrně vyjde. „Pokud senior pobírá příspěvek na péči, je náklad veřejných rozpočtů ve výši příspěvku,“říká Řepka. V nejvyšším stupni činí až třináct tisíc dvě stě korun měsíčně, na jeho přidělení se ale běžně čeká půl roku až rok. „Ostatní náklady hradí sám senior ze svých zdrojů, případně jeho rodina, která se o něj stará. Tyto náklady však nelze spolehlivě vyčíslit,“uzavírá Řepka.
K domácí péči se přiklání vedení Prahy. „Jednoznačně podporujeme, aby zůstali doma. Proto v tak masivní podpoře funguje pražská síť sociálních služeb. Je to nejefektivnější, nejhumánnější i nejlevnější,“uvádí radní pro sociální oblast Daniel Hodek (ČSSD).
Magistrát vynakládá na jedno lůžko ve svých domovech seniorů v průměru tři sta deset tisíc korun ročně. Jednu hodinu terénního sociálního pracovníka podporuje bezmála tři sta padesáti korunami.
„V prvním případě se jedná o nepřetržitou podporu seniorů po celý den, v druhém případě o podporu trvající v řádu hodin za týden,“tvrdí Hodek, podle kterého nelze obě věci srovnávat a nelze hledět pouze na finanční náklady. I přesto považuje domácí péči za nejlepší.
Práce sestřiček nebo doktorů, kteří za lidmi docházejí domů, se platí ze zdravotního pojištění. Terénní pečovatelé, kteří lidem pomáhají s hygienou nebo nákupy, si mohou účtovat maximálně sto třicet korun na hodinu.
Jako příklad toho, jak v Praze funguje terénní služba, může sloužit druhá městská část. „Pražané bojují s vysokými nájmy nebo s doplatky na léky. Generace důchodců je zvyklá odjakživa šetřit a dopřejí si jenom to, bez čeho se neobejdou. Jsou i senioři, kteří si nemohou služby terénních pracovníků dovolit v takovém rozsahu, aby nebyli izolováni od lidí,“říká ředitelka Centra sociálních služeb Prahy 2 Martina Polanská.
Podle ní je levnější terénní pracovník než domov důchodců. Radnice druhé městské části sociální služby v terénu podporuje, stát by prý ale měl uvolnit více peněz, aby byla péče dostupná všem. „Také musí být dostatek schopných lidí na trhu práce, pečovatelů je málo,“dodává Polanská s tím, že mzdy jsou podprůměrné.
S tím souhlasí i Tesařová. „Platy lidí v přímé péči jsou hrubě podhodnoceny. Těžko se z něj uživíte. Sociální pracovníci denně pendlují mezi domácnostmi, dělají fyzicky náročnou práci,“tvrdí.
Tesařová je v Cestě domů odpovědná za takzvanou odlehčovací službu. „Neznamená to, že bychom přebírali veškerou péči za rodinu, ale pomáháme. V rodině musí být někdo, kdo je hlavním nositelem péče. Ať už je to manžel, nebo děti,“popisuje.
Pečující jsou v menšině
Právě motivace hraje velkou roli. Čím je člověk starší, tím vzrůstá empatie. „Hodně pečujících z rodin je už v důchodu. Ochota upozadit se je velký nárok,“říká Tesařová a zmiňuje případ, kdy sedmdesátiletá dcera pečuje o svou devadesátiletou maminku, ačkoli jí samotné docházejí síly. „Ptáme se na děti a vnoučata, ale ty říkají, že přijdou, až jim zbude čas. Nejsou nastaveny na to, aby se přemohly kvůli druhým,“říká Tesařová.
Někteří z pečujících jsou ochotni se uskromnit, aby mohli svým rodičům pomoct. Důležité jsou i dobré vztahy v rodině. „Když maminka jedné z našich klientek těžce onemocněla, odešla po mrtvici do domova seniorů, ale tam trpěla. Dcera skončila v práci a začala se o ni starat. Její muž ji podpořil,“říká Tesařová, která si myslí, že jsou takoví lidé stále v menšině.