Kimův mír, či falešný poplach?

Je možné setkání představitelů obou Korejí Mun Če-ina a Kim Čong-una označit za historické? Nejspíš ne. Odpověď přinese Kim Čong-unova schůzka s Donaldem Trumpem.

Pozornost celého světa, téměř nepřetržité mediální pokrytí, detailní rozbory osobností a míst, švýcarské rösti na jídelníčku, borovice z roku 1953, půda z hor Pektu a Halla, voda z Pchjongjangu i Soulu, křesla 2018 milimetrů od sebe. Propracovaná symbolika, ve které si Korejci libují a novináři ještě víc. Také spousta superlativů, nadějí a spekulací. To všechno přineslo páteční vrcholné setkání představitelů obou Korejí Mun Če-ina a Kim Čong-una.

Je však možné toto setkání označit za historické? Nejspíš ne. Anebo se takovým stane až ve zpětném pohledu za 5, 10 či více let. Za významný bychom mohli považovat leda fakt, že severokorejský vůdce poprvé překročil hranici směrem na jih.

Úplně první vrcholné setkání Kim Ir-sena a tehdejšího jihokorejského prezidenta Kim Jong-sama bylo připraveno už v roce 1994. Nedošlo k němu jen proto, že Kim Ir-sen necelé dva týdny před jeho konáním zemřel. Situace na poloostrově se během divokých devadesátých let ubírala jiným směrem a Korejci si na další summit museli počkat až do roku 2000. Pro prezidenta Kim Te-džunga to byl vrchol jeho „sluneční politiky“vůči KLDR a za svoji aktivitu v témže roce obdržel Nobelovu cenu míru. Pozitivní obraz poněkud zkalil fakt, že za Kim Čong-ilův souhlas s vrcholnou schůzkou mu Jižní Korea vyplatila téměř půl miliardy dolarů. V duchu „sluneční politiky“pokračoval i jeho nástupce No Mu-hjon, který za Kim Čong-ilem do Pchjongjangu přijel v roce 2007. Setkávání korejských lídrů je tedy spíš už tradicí než výjimečným aktem.

O Korejcích bez Korejců

Současný korejsko-korejský summit především ukázal, že Korejci samotní mají vůli a zájem řešit to, co se jich bytostně týká. Tedy dodnes neuzavřený, zničující krvavý občanský konflikt, zvaný korejská válka; neustálé vojenské napětí i nadměrné vojenské výdaje na obou stranách Korejského poloostrova a stejně tak neprodyšnou hranici, která politicky, kulturně i historicky dodnes rozděluje jejich národ.

Naneštěstí se už od druhé světové války o Korejcích jedná bez Korejců. Po 35 letech japonské okupace rozdělili Koreu Američané a Sověti. V korejské válce se kromě Američanů angažovaly elitní jednotky dalších 15 zemí pod vlajkou OSN a na druhé straně, kromě sovětských pilotů, hlavně statisíce čínských „dobrovolníků“.

Ti na základě smlouvy o příměří opustili Severní Koreu v roce 1958 (pět let se jako pracovní síla podíleli na obnově zničené severokorejské infrastruktury), zatímco americká armáda v Jižní Koreji zůstává dodnes. Stále ještě také platí, že v případě vojenského konfliktu jihokorejská armáda podléhá americkému velení.

Z vágní deklarace na konci pátečního summitu, podobně jako z deklarace po summitu v roce 2000 mezi Kim Čong-ilem a Kim Te-džungem, vyplývá, že ani řešení současné vleklé krize nespočívá jen a pouze v korejských rukou, ba naopak. Tehdejší jihokorejský prezident I Sung-man odmítl v roce 1953 Smlouvu o příměří spolupodepsat, takže v tomto bodě, alespoň z formálního hlediska, není současná jihokorejská vláda paradoxně ani účastníkem jednání.

Otázkou je, zda schůzku Trumpa s Kimem něco nezhatí. Zvraty jsou totiž v jednáních s KLDR spíše pravidlem než výjimkou.

Jihokorejský prezident Mun Če-in je si svých omezených možností dobře vědom. Navíc v jednání se Severokorejci není žádným naivním nováčkem. V roce 2007 vedl přípravné rozhovory ohledně druhého vrcholného setkání mezi Kim Čong-ilem a jihokorejským prezidentem No Mu-hjonem, takže ví, co na ně platí i co od nich očekávat. Z pohledu vzájemných korejsko-korejských vztahů přinesl summit maximum možného: pokračování dialogu na nejvyšší úrovni, vyjádření společné touhy po míru, příslib vojenské komunikace, ekonomické spolupráce, ukončení vzájemných provokací i pokračování v setkáních rozdělených rodin. Je jasné, že pro denuklearizaci bude klíčová až následující schůzka Kim Čong-una a Trumpa.

Co se týče raketového i jaderného programu, jsou Spojené státy pro Severní Koreu partnerem k dialogu číslo jedna. Svoje zbrojení Severní Korea zdůvodňuje potřebou bránit se případnému útoku ze strany USA, které se tomuto bilaterálnímu dialogu doposud bránily. V tomto ohledu půjde o historický průlom, avšak s nejistým výsledkem.

Sporný je už pojem denuklearizace Korejského poloostrova. Technicky vzato, jaderné bomby má dnes na Korejském poloostrově pouze Kim Čong-un (americké jaderné zbraně byly z Jižní Koreje staženy G. Bushem starším na začátku 90. let). Znamená tedy denuklearizace jen to, že KLDR zastaví vývoj a zničí existující bomby? Na to Kim Čong-un přistoupí jen stěží. Nebo je potřeba podívat se na věc šířeji, vzít v potaz i závislost jihokorejské obrany na armádě Spojených států a do pojmu denuklearizace zahrnout i vyjmutí Jižní Koreje z amerického protiraketového deštníku, případně odchod americké armády (k čemuž se ostatně zavázala už ve smlouvě o příměří)? Pak jsme ale zpátky u požadavků, které měli Severokorejci až donedávna.

Odpověď na tuto i mnoho dalších otázek nám přinese Kim Čong-unova schůzka s Trumpem, která se má konat už za pár týdnů. Pokud ji nezhatí něco neočekávaného. Nečekané zvraty jsou totiž v jednáních s KLDR spíše pravidlem než výjimkou.