TAHÁK NA SVAŤÁK

2. díl seriálu: Rozbor poezie

Ve druhém dílu skočíme rovnou do poloviny devatenáctého století, kdy český historik, právník a spisovatel Karel Jaromír Erben dopisuje svou sbírku třinácti balad, kterou vydal pod původním názvem Kytice z pověstí národních.

Erbenova Kytice není jen knížkou básnických balad, kterou autor vydává r. 1853. Rozmanitými cestami se stala jedním ze symbolů novodobé české kultury.

Proč? Výrazným způsobem totiž odkazuje k lidovému slovesnému umění, a to se stalo jedním z podstatných pramenů nové tvorby, jíž chtějí čeští umělci v 1. polovině 19. století obhájit svébytnou národní existenci. Sám autor to ve slavné úvodní básni Kytice říká prostřednictvím metaforického obrazu: naše mateřská řeč sice zemřela a do hrobu dána, ale ne tak docela, žije totiž v lidových povídáních, jež nyní hodlám po svém vypravovat laskavému čtenáři.

Zde je nutné zdůraznit, že Erben se o lidovou slovesnost zajímal celý život, a proto se k ní tak upřímně hlásí jako ke své formální i obsahové inspiraci pro vlastní tvorbu. To, že tak činí metaforickým obrazem Matky-Řeči, má svůj význam – čtenáře upozorňuje, co ho čeká (totiž hledání možných významů skrytých za básnickými obrazy jeho balad). A dodejme, že metaforičnost Erbenových balad provokuje nové a nové generace čtenářů, malířů, hudebníků, divadelníků a filmařů, aby básně vyložili po svém (což znamená, že dílo nese vysokou estetickou hodnotu). To všechno jsou důvody onoho výjimečného místa Kytice v české kultuře.

Kdo za to může...?

Básni Dceřina kletba určuje Erben v kompozici sbírky silné místo – patří jí takřka samotný závěr, což odpovídá váze klíčového motivu, jímž je násilná smrt, kterou přinese Dcera-matka svému dítěti a posléze i sobě samotné. Rámcovým tématem celé Kytice, a tím i Dceřiny kletby, je lidská slabost podléhající pokušení neřesti a hříchu (autor tato pokušení vyvolává na půdorysu rodinných vztahů, což má mocný vliv na čtenářské porozumění – každý zná různá pokušení v „časoprostoru“rodiny). Podlehnout pokušení přináší trest; co je jím v tomto příběhu, to je otázka stejně složitá jako hledání, kdo za to může… Dcera-matka (sebe)vražedkyně? Její Matka-vychovatelka? Nebo snad sociální okolnosti…?

Mistr svého řemesla

Při tvorbě využívá Erben všech možností, jež mu jazyk svými prostředky nabízí. Na rovině zvukové tak „slyšíme“bohaté využití rytmu i rýmu (u něj základní nositelé principu poezie vždy). Jde přitom o nejednoduché konstrukce, všech dvanáct slok váže postupný rým propojující jejich závěrečné verše. Uvnitř slok samotných pak pozorujeme rým sdružený navazující na oslovením proložené opakování prvních a třetích veršů ve sloce: toto opakování oslovení a promluv Matky a Dcery je aluzí (= odkazem) na vážnou básnickou formu obřadní litanie (to podtrhuje i základní kompoziční osa básně, jíž je dialog).

Na rytmické stavbě pak vidíme jev častý jak v lidové poezii, tak u Erbena, a to jsou polymetrické (= rozmanité v typech rytmů i jejich uspořádání) struktury – promluvy Matky směřují spíše k jambickému spádu, u Dcery můžeme vidět i čistý trochejský tetrametr, viz např. v šesté sloce. Také může- me v celé básni mluvit o výrazném využití eufonie.

Rovina prostředků slovní zásoby a stavby věty je prostorem pro využití tropů a figur. Opět tu najdeme nástroje lidové poezie, např. zdrobněliny (holoubátko, zrozeňátko, vršík), ustálená přirovnání (bílé jako sníh) nebo antitezi (zabila jsem holoubátko – holoubátko to nebylo – och, zabila jsem děťátko). Dále objevíme metafory (zde také rozvinuta personifikací v básnický obraz: květ ten, kterýž snímá viny mnoho/a zbouřenou chladí krev) a pro tento způsob básnění typičtější metonymie pojmenovávající vinu i trest (hoch, jenž s tebou se těšíval; bys nenašla místa v hrobě/žes mi zvůli dávala) a v závěru i hořký metaforický paradox (vzkazuji mu požehnání – /červa v duši do skonání/že mi zrádně mluvíval).

Za zmínku stojí i použití interpunkce – promluvy Dcery vždy nesou uvozovky přímé řeči, ale Matky ne, možná Matka mluví jen v Dceřině mysli…

Závěrem: všechny jazykové i stylistické prostředky směřovaly k tomu, aby autor vytvořil dokonalou básnickou stavbu, jež bude podporovat silné sdělení – a to je nejlepší důkaz, že Karel Jaromír Erben byl výtečným mistrem básnického řemesla, který by si jen tím zasloužil výjimečné místo v české literatuře.