TAHÁK K MATURITĚ Z ČEŠTINY
Mistrná povídka Kulička francouzského romanopisce a dramatika Guy de Maupassanta měla u čtenářů na konci devatenáctého století okamžitý úspěch. Stejně tak často si ji do čtenářských deníků zapisují i studenti.
vět francouzského umění poslední třetiny 19. století je velmi pestrý. V literatuře najdeme pozdní romantiky, šokující prokleté básníky i novátorské realisty. Právě k nim patří i Guy de Maupassant, jehož novela Kulička se stala jedním ze symbolů tohoto způsobu umělecké tvorby – a to je ve světě umění opravdu velká pocta.
Realismus je prastará metoda – umělci, kteří po ní sáhnou, nechtějí nic jiného než zachytit tzv. pravdivou tvář skutečnosti životů svých i svého společenství.
Taková jsou umělecká východiska mladého bouřliváka, sportovce, bonvivána Guye de Maupassanta. Má štěstí – povídkou Kulička přispívá třicetiletý Maupassant r. 1880 do almanachu populárních realistických autorů. Následující desetiletí patří horečné a plodné tvorbě – bezmála tři sta povídek, šest románů, zápisky z cest…
Za okupace aneb kdo je kdo
Děj své prozaické novely rozvíjí autor v kontextu, do něhož se často vrací; je jím pozdní podzim roku 1870 v Normandii. Tu okupují německá vojska, a válka tak z bojišť vstoupí i do francouzských domácností. Dojem z postoje k okupační armádě, jejž zaujímá určitá část francouzské společnosti, se stane hlavním tématem Kuličky – je jím hořké zklamání, vztek a lítost. Už v úvodu, kdy nás autor provádí okupovaným městem Rouen, poznáváme základní figuru autorského stylu – hořký sarkasmus. Ten doprovází především výmluvný popis deseti hlavních postav, s nimiž se setkáme v dostavníku, který má namířeno do přístavu v Dieppe. Společnost je to pestrá, a oblíbený motiv cesty umožňuje autorovi soustředit na jednom místě tolik sociálně rozdílných manželských párů i jednotlivců: velkoobchodník s vínem, majitel prádelen, hrabě, ti cestují i s manželkami, dvě jeptišky, jakýsi lidový kverulant – a prostitutka. Ta jediná opouští Rouen proto, že už nemůže okupanty snést. Motivace ostatních je jiná, například manželské páry cestují až do Le Havru kvůli tomu, že „v sázce jsou jejich velké peníze“.
Jedna z nejslavnějších scén novely zachycuje situaci překonaného odporu k přítomné prostitutce – když se ukáže, že pouze ona myslela na cestovní zásoby a prosta lakoty bohatě pohostí všechny ostatní.
Autor v textu rozvíjí všechny podstatné nástroje vyprávěcích způsobů literárního realismu – je tu v er-formě skrytý vševědoucí vypravěč chronologického děje, důkladný popis založený na bohatém využití prostředků uměleckého stylu (příklady viz v naší ukázce), a toto pásmo vypravěče doplňuje tzv. pásmo postav, tvořené především bohatými přímými i nepřímými řečmi ( v nich zní jak vysoká, tak lidová francouzština podle toho, co je vhodnější pro charakter postavy).
Ukázka představuje část naší společnosti v hostinci při večeři před prvním noclehem. Právě Cornudet (onen lidový kverulant, Maupassant ho posměšně nazývá demokrat) a jeho pivní obřad ukazují figuru zvanou sarkasmus, z tropů tu vidíme konstantní epiteton ( veselá večeře, milovaný nápoj), přirovnání ( vypadal, jako by plnil výlučné poslání; plnovous jako by se chvěl něhou) i metonymii ( vychutnat barvu) či metaforu–personifikaci ( vášně, ovládající celý jeho život). Sarkasmus je i v popisu hostinské, ta nemůže Prušáky „…ani cítit především proto, že ji stojí peníze, a za druhé proto, že má dva syny na vojně...“Výňatek tedy ukazuje, jak bohatý využitými prostředky je Maupassantův styl.
Uražená a ponížená
Jediný, kdo není ironizován, je prostitutka Alžběta řečená Kulička. Autor ji popisuje jako krásnou plnoštíhlou ženu se smyslem pro čest a vlastenectví ( vzhledem k její sociální roli „ženy na okraji“jde opět o paradox). Alžběta se stane obětí zápletky novely – pruský důstojník okupující hostinec odmítne propustit dostavník na další cestu, pokud ona neukojí jeho mužské tužby. Trvá velice dlouho, než ji cestující pokryteckými argumenty přemluví; nemyslí totiž na čest, důstojnost a Francii jako Kulička, myslí jen na svůj prospěch, ať už jím je cokoli.
Hořké ponížení Alžběty jako paradoxního symbolu francouzské cti a důstojnosti je dokonáno v závěru – Alžběta, která neměla žádný čas připravit se na další cestu, nedostane od svých zákeřných dlužníků ani sousto.