Další vládní den D: ANO i ČSSD u zdi
Po půl roce vyjednávacího přešlapování je ve finále koaliční smlouva i program vlády ANO s ČSSD. Kdo je vítěz a kdo poražený?
Měl to být vládní den D i s puncem předsedů, ale finální schůzku s Janem Hamáčkem nakonec Andrej Babiš posunul až na pondělí. Na dnešní den však slíbili vyjednavači dotáhnout do konce text koaliční smlouvy i programového prohlášení společné vlády. Po půl roce zacykleného přešlapování i nečekaných zvratů málem k nevíře.
Dobrý kompromis se pozná tak, že oba partneři odcházejí od stolu brunátní vzteky. A rýsující se výsledek jednání o vládě k tomu nemá moc daleko. V ČSSD to vře, pro nemalou část partaje bude obviněný premiér hodně tvrdý oříšek. Z ANO lze zase slyšet hlasy, že si toho malý koaliční vyděrač vyvzdoroval příliš, zejména bude-li Babiš muset slíbit, že v případě nepravomocného odsouzení rezignuje.
Obě strany jsou ovšem v podobně nepříjemné situaci. Babiš už nějakou vládu s důvěrou musí nutně postavit, jeho pověst úspěšného lídra a manažera se rychle rozplývá. Ale i Hamáčkovi hrozí nálepka předsednického břídila, pokud by jeho politický projekt vládnutí s hnutím ANO dvakrát po sobě zkrachoval.
Kdo je víc přitlačen ke zdi? ČSSD vládnout potřebuje, je to naděje, jak se nerozplynout v moři opozice. Kdyby koalice nakonec padla, rozkýve to Hamáčkovu pozi- ci a straně hrozí ještě větší chaos. Ani Babišova pozice není dvakrát komfortní. ČSSD ví, že ji potřebuje, že je jeho vládní kotvou v demokratických vodách. Zejména když ANO ukázalo slabinu, že varianta spolupráce s SPD v něm tvrdě narazí. Jistě, zbývají ještě varianty dlouhodobého vládnutí bez důvěry, kabinet bez Babiše nebo předčasné volby, ale žádná asi není menším zlem než vládnutí s ČSSD.
Znění programového kompromisu strany tají, ale jisté je (a zaplať pánbůh za to), že se ANO ubránilo alespoň zvyšování daní nebo zavedení sektorové daně. Jinak se připravme, že koktejl v podobě programově rozplizlého ANO, oranžových levičáků a rudého protektora v pozadí bude hodně kyselý. Od návratu karenční doby (proplácení prvních dnů nemoci) po sociálně inženýrské výmysly typu zálohovaného výživného. Opoziční pravice to sice nerada slyší, ale padá to velkým dílem i na její hlavu.
A čí prohrou a výhrou je rozdělení resortů? Těžko to s něčím srovnávat, ještě nikdy nebyla česká vláda takovým paktem obra s trpaslíkem. Pět ministerstev pro ČSSD včetně vnitra, zahraničí nebo práce je kořist lukrativní, ale nutná. I Klaus nebo Topolánek museli přistoupit na vládní paritu, jakkoli to bylo procentuálně úplně nelogické. Tak ale koalice prostě fungují. A velkým Hamáčkovým trumfem je vnitro: jediným premiérem, který zatím pustil tento superresort z dohledu, byl Petr Nečas – a vydrželo mu to přesně tři čtvrtě roku.
Slušný zisk resortů by měl ČSSD dát důstojnou pozici. A zmenšit její obavu z role juniorního partnera. Protože víc než o roli samotnou jde o to, zda strana podlehne i mentalitě juniorního partnera. Babiš jí v minulé vládě nepodlehl a juniorní roli překoval v seniorní volební výsledek. Je na Hamáčkovi a jeho lidech, aby se to pokusili zopakovat.