Proč? Pavel Pergl. Třetí sebevražda za rok
Tížily ho problémy, ale málokomu se svěřil a navenek nedal nic znát. Nakonec si Pavel Pergl sáhl na život.
Magdeburk – Velká Bíteš.
Skoro 550 kilometrů to měl Pavel Pergl ze svého německého bytu na zápas. Aby hrál divizi, na to trénovat moc nepotřeboval, udržoval se sám.
„Našim mladým ukázal, že se fotbal dá hrát v klidu, s rozvahou. Hlavně nebláznit,“pohnutě vypráví klubový manažer Jiří Mika.
Pergl už nepřijede. Nestaví se v Praze na řeč u maminky, nepozdraví sestry, nekoupí si ledové kafe na benzince a nikomu v Bíteši nebude vyprávět o tom, jak vypadá velký fotbal. Oběsil se. Na první pohled je nepochopitelné, proč si známé jméno, které se Spartou ochutnalo Ligu mistrů, vybralo klub s tak absurdně dlouhým dojížděním.
Při druhém pohledu zjistíte, že život univerzálního obránce byl plný paradoxů. Bohužel příliš brzy vyhasl. Ve čtyřiceti letech. Pergl miloval Spartu, hrál v ní odmalička, vyrůstal vedle bratrů Ro- sických. Trenéry upoutal zodpovědností, snaživostí, loajalitou. Možná neměl geniální kopací techniku, zato by se pro mužstvo rozdal. A dřel. Dřel, protože chtěl dokázat něco velkého.
Se Spartou nakonec získal dva tituly, jenže když se za ním v devětadvaceti letech zavřely dveře, nechal se v magazínu Hattrick vyfotit ve vězeňském mundúru a s okovy kolem kotníku. Cítil se jako fotbalový mukl. Defenzivní univerzál byl přesvědčen, že mu Sparta neprávem vzala pět měsíců kariéry, že mu prezident Křetínský ukradl životní přestup do Itálie. Když neprodloužil smlouvu, vyhodili ho z áčka.
„Křetínský mi řekl, že ze Sparty nikdo zadarmo odcházet nebude, a já mu na to odpověděl: Já tedy ano. Za trest jsem šel do béčka, ale nesměl jsem hrát zápasy. Zakázali mi to,“vyprávěl.
Šéfa Křetínského, se kterým si tykal, v obsáhlém rozhovoru ztrhal.
Na první pohled se zdálo, že je klubový patriot, jenže když sundal dres Sparty, spustil eldorádo přestupů. Z chlapíka, který byl víceméně uzavřený, se stal ryzí dobrodruh. Anglie, Kypr, Izrael, Německo, Švýcarsko, Lichtenštejnsko. Osm klubů za sedm let.
Ještě v Praze se oženil. S novou přítelkyní se mu loni v lednu narodila dcera. A to byl zřejmě hlavní důvod, proč si sáhl na život.
„Jestli jsem tomu správně rozuměl, po narození dcerky se partnerčino chování vůči Pavlovi změnilo. Svěřoval se mi, že má osobní problémy, ale z jeho hlasu a vyjadřová- ní jsem nedokázal odhadnout, že až tak velké,“lituje trenér Martin Pulpit, který si ho coby teenagera půjčil ze Sparty do Děčína.
Tehdy mezi nimi začalo vznikat přátelství, které ukončil až Perglův nejkrajnější krok. „Pavel byl vůči sobě hodně tvrdý. Nebylo moc lidí, kterým by se dokázal svěřit. To mohla být jedna z příčin toho, co se stalo. Kdyby byl otevřenější, možná se tomu všemu dalo zabránit.“
Přesně před rokem zasáhly český fotbal už dvě stejné tragédie. Na život si sáhli někdejší plzeňští šampioni František Rajtoral a David Bystroň. Také se oběsili.
Copak dominový efekt nemá konce?
Všichni tři obětovali fotbalu drtivou většinu života, byla to jejich vášeň. Všichni tři se cítili silní, populární, vydělávali moře peněz. Tak proč? Proč? Rajtoral trpěl depresemi a zlý démon ho dohnal, když byl sám na angažmá v Turecku. Bystroň řešil podobné rodinné problémy jako Pergl. Malé dítě, hádky, rozchod. Už měl po kariéře, živil se na stavbě a neviděl důvod, proč dál žít.
Pergl, aspoň se zdálo, ty důvody měl. Bavilo ho učit se jazyky, přemýšlel o trenéřině. Plánoval návrat do Česka, přítel Pulpit mu v druholigovém Frýdku-Místku držel místo fitness trenéra, na které Pergl vystudoval certifikát. „V hlavě to měl srovnané, chtěl se dál věnovat fotbalu,“nechápe Martin Pulpit.
Dokonce si Pergl už domluvil stáž u slavného Bayernu Mnichov.
Po víkendu měl vyrazit...