Můj první rok na svobodě

Jiří Kajínek, odsouzený za dvojnásobnou raždu, vypráví o životě bez mříží

Za pár dní uplyne rok od omilostnění a propuštění „nejslavnějšího českého vězně“. Jiří Kajínek pořád žije v Brně, pořád ho živí „showbyznys“, tedy vyprávění svého příběhu. S moderní technikou se sžil, ale řeší i takové věci, jako že nebude mít nárok na penzi, protože jako doživotně odsouzený nepracoval. Jediný jeho známý „hřích“za poslední rok byla zaviněná autonehoda, při které se však nikdo nezranil. I o téhle chybě Kajínek mluví v rozhovoru pro MF DNES.

„Já jsem se nesnažil být slavný známý. To je takový druhotný produkt toho, že jsem se chtěl dostat z vězení,“říká s úsměvem Kajínek na zahrádce brněnské restaurace Akát. Češi se ho dosud nenabažili a i po roce už se někdo zvedá u vedlejšího stolu, jen interview skončí, aby požádal o společnou fotku. Jak je to s tou vaší podmínkou, na kterou dohlíží plzeňský soud? Prezident mi udělil největší podmínku, jaká existuje. Sedm let nesmím spáchat žádný trestný čin. Ale není to o tom, že když se něco stane, tak jdu automaticky na doživotí. Plzeňský soud jednou do roka posílá zprávu ministru spravedlnosti a ten ji předá prezidentovi. Soud se předtím podívá do všech databází, jestli někde nejsem náhodou stíhaný nebo odsouzený. A pokud bych byl, tak teprve prezident rozhodne, jestli jsem porušil jeho podmínky. Bylo by asi divné, kdybych dal někde někomu v hospodě facku, byl odsouzen za výtržnictví a vrátil se pak sedět na doživotí.

Pokračování ze str. 1 Nebo kdybyste někoho zranil při nehodě... Samozřejmě. Měl jsem havárii. U Plzně jsem boural a první moje starost byla, jestli se někomu něco nestalo. Naštěstí se nezranil ani můj spolujezdec, ani muž z druhého auta. Odvezli ho sice do nemocnice, ale pán byl v pořádku. A jak jste řekl, tam kdyby se někomu něco stalo, už by mohl vzniknout problém. Ale to bych nesměl sednout do auta. Skoro jsem si říkal, že kdybych byl důsledný, tak bych musel odjet na sedm let do zahraničí, protože kdybych něco spáchal tam, nepočítalo by se to. Pár minut poté, co jste vyšel z vězení, jste říkal, že si všichni myslí, jak si nebudete umět otevřít tramvaj. Ale že tak hloupý nejste. Tak bylo něco, co jste si neuměl otevřít? Když jsme připravovali dokument pro Primu, natáčeli jsme i scény, jak jsem šel do metra a do tramvaje. Dělali jsme si z toho legraci. Novináři mi říkali, jestli bych si na začátku neměl koupit jednodušší tlačítkový telefon, ale já na to: Vy si asi o mně myslíte, že jsem zdementněl... To, že jsem ve vězení, ještě neznamená, že se tam musím zbláznit. Takže jste neměl žádný problém sžít se s Českem roku 2018? Některé věci jsem odhaloval až postupem času. Nešla mi odstranit z mobilu jedna mailová adresa, kte- rou jsem tam měl nastavenou. Rád jezdím podle navigace, ale protože mám německé auto, neukazuje mi radary. Když jsem si ji chtěl přehrát jiným programem, zjistil jsem, že to prostě nejde. Je to tak zabezpečené. Jsou věci mezi nebem a zemí. To bych asi neuměl ani já, a to jsem nikdy neseděl... Chci říct, že na to, že jsem byl čtvrt století ve vězení, jsem se s dnešním světem sžil rychle. Se mnou se fotí dost lidí každý den, ale někteří neumějí ty foťáky ovládat. Já jim musím sám vysvětlovat, kde mají ťuknout, aby se ten obraz otočil. A vaše nehoda v říjnu nebyla důsledkem toho, že jste si ještě jako řidič nebyl jistý? Řeknu vám perličku. Na začátku mě sledovali fotografové jako paparazziové. První dva dny jsem seděl na sedadle spolujezdce a vozila mě paní doktorka (Kajínek tak říká své přítelkyni – pozn. red. ). Třetí den fotografové viděli, jak si přesedám na místo řidiče. Čtvrt století jsem neseděl za volantem. Nastartoval jsem a jeden fotograf mi pak vyprávěl, že čekali, co bude. No, nemohli mě prý dohonit. Řízení má člověk v sobě. Když nebudete plavat 25 let a pak skočíte do vody, tak pak taky plavete. Já jsem docela technický typ, mě auta a motorky zajímaly. Ale co ta vaše nehoda? Já jezdím rychle a bezpečně a nejraději sám. Ten den přišel produkční z Primy, se kterou jsme točili dokument, a chtěl, abych vzal někoho do auta. Byl to režisér filmu. Jeli jsme do Plzně. Je tam komplikovaná křižovatka a režisér na mě pořád mluvil, když jsem vjížděl do křižovatky. Nedal jsem přednost, je to pravda. Kdybych jel sám, tak by se to nestalo. Byla to smůla. Vás pořád živí ty besedy? Nebo co je vaší prací? Mě neživí besedy. Ale ozvalo se pár měst, abych tam přijel udělat besedu s občany. Ze začátku jsem se omlouval, ale pak jsme vydali knížku a já jsem se zavázal udělat autogramiády. První byla u Dobrovského na Václaváku a já jsem se podepisoval tři hodiny. Pan Dobrovský mi říkal, že nejdelší autogramiádu předtím tam měl Michal Viewegh a ta trvala 50 minut.

Když jsem viděl zájem lidí na autogramiádách, tak jsem kývl na besedy. Ozval se člověk, že besedy organizuje celý život a že mi je bude zařizovat. Takhle jsme se domluvili na podmínkách, a jak už to tak bývá, udělali jsme jednu, druhou besedu a on pak ty podmínky změnil. Na mně ch tě j í všichni vyděláva t . Dostávám i nabídky na reklamy a já to samozřejmě nějak selektuji. S každým se sejdu, ale drtivá většina toho nejde realizovat, protože to nepřipadá v úvahu.

Pak nastal další problém. Někteří starostové přišli s tím, že jsem kontroverzní osoba a nechtějí, abych v jejich městě vystupoval. Třeba jeden nájemce kina mi pak volal, že to ruší, protože mu to zakázali. Divil jsem se, že dnes mohou něco zakázat, ale prý by mu vypověděli

nájemní smlouvu. Říkají vám nějaký konkrétní důvod, proč vaše vystoupení ruší? Starostové tvrdí, že Kajínek vydělává na tom, že vraždí lidi. Když už, tak Kajínek vydělává na tom, že bojoval čtvrt století proti nespravedlnosti. Lidi mě obdivují za to, že jsem byl nespravedlivě odsouzený a nevzdal se. Přišel také pán, který bojoval roky s rakovinou, a říkal, že kdyby neznal mě, tak už je roky mrtvý. Vy jste pro mě byl příklad, když už jsem si myslel, že to vzdám, říkal mi. Pokračování na protější straně

Lidé se ptají, proč nekandiduji na prezidenta? A já jim odpovídám, že bych nešel proti Zemanovi. A tak se zeptají, co kdyby nekandidoval? Já řeknu: To by byla jiná. Samozřejmě si z toho dělám trochu legraci.

Pokračování z protější strany Na druhou stranu už toho snad asi budete mít po určité době dost – pořád vyprávět dokola svůj příběh. Lidé často přijdou, že se se mnou chtějí vyfotit, ale opatrně se ptají, jestli mě to nebude otravovat. Samozřejmě není úplně ideální, když se se mnou někdo chce vyfotit a já zrovna večeřím. Jinak mě to neobtěžuje. Naopak mně vadí, když si celebrity, které jsou doopravdy celebrity, stěžují, že je lidé na ulici zastavují. To si říkám, že měly jít dělat do fabriky k soustruhu a nikdo by je neobtěžoval.

Ale zpět k vaší otázce. Samozřejmě za něco nějaké peníze dostanu, mám smlouvy. Jsem svým způsobem umělec. Ale do budoucna samozřejmě počítám s tím, že budu zaměstnaný nebo budu někde podílníkem. Tenhle rok dokonce prvně zaplatím daně. Ale povím vám jinou věc. Já zase třeba nedostanu důchod. To jste si zjišťoval? Ano. Seděl jsem ve vězení čtvrt století a vězeňská služba mě odmítala začleňovat do zaměstnání. Zjišťoval jsem si, že bych musel pracovat do mých 74 let, a pak mi dají důchod 4 800 korun. Byl jste u voleb? Koho jste volil? Samozřejmě jsem volil pana Zemana, koho jiného? A v parlamentních volbách jsem volil Františka Ringo Čecha, to je přece jasné. Ringo byl lídrem u pana Zemana. Mě se lidé ptají na besedách, proč nekandiduji na prezidenta, a já jim odpovídám, že bych nešel proti Zemanovi. A tak se zeptají, co kdyby nekandidoval? Já řeknu: To by byla jiná. Ale samozřejmě si z toho dělám trochu legraci. Pravdou ale je, že mi v Plzni v restauraci Na Parkáně říkali, že by mi 50 tisíc podpisů sehnali. Dobře, ale pro spoustu lidí byste byl příliš kontroverzní na politiku, když vám starostové ruší besedy? Samozřejmě, o tom není pochyb. Zaujala mě jedna pasáž ve filmovém thrilleru Kajínek. Vy slezete z hradební zdi a dozorci už vás v té době vidí a jeden na vás pálí ze samopalu. A herec, který vás představuje, skáče a pod ním se zavrtávají kulky do země. To snad není podle skutečnosti? Ten dozorce po mně ve skutečnosti nestřílel dávkami, ale jednotlivými ranami. Byl to myslivec, který byl takhle zvyklý střílet z pušky celý život. Vystřelil po mně čtyřikrát a netrefil mě naštěstí ani jednou. Když jste vyšel z vězení, říkal jste novinářům, že svoboda pro vás znamená jít pěšky z Mírova do Mohelnice (nejbližší město) a nenarazit na žádnou zeď. Už jste si to zkusil? Inscenovali jsme to při natáčení dokumentu Já, Kajínek pro Primu – i s kamerami a drony. Váš partnerský vztah, který vzni- kl ve vězení, stále trvá, když se scházíme stále v Brně-Bystrci? Můj partnerský vztah nevznikl ve vězení. Já se s paní doktorkou znám 40 let. Samozřejmě se mezitím leccos událo a neudálo, ale správně jste řekl, že když se scházíme tady v Bystrci, tak to znamená, že tady stále společně bydlíme.

Takhle to přesně je. Akorát že teď máme smutné období. Co tím myslíte? Paní doktorka má celý život pejsky. Měla labradora z útulku, byl nezvladatelný a nikdo ho nechtěl. Měla ho přes 12 let. Já ho znal jen z telefonu. Když jsem ve vězení vyhazoval sportovní boty, tak mu je vzala domů načuchat, to je trik úplně perfektní. Přijel jsem sem 23. května v noci, otevřel jsem dveře a tam krásný černý labrador, nasál a jako by mě znal celý život.Tak jsme se o něj starali. Ale měl nádor na varlatech. Vzali jsme ho na operaci, podařila se, pes se probudil a pobíhal po ordinaci. Když jsme si ho odvezli domů, tak si lehnul a umřel. Bylo to strašné. Pokročil jste nějak v úsilí o obnovu procesu? V návrhu na povolení obnovy řízení pracujeme. Dokonce se někam posouváme, ale nemá smysl to podávat, když vám to soud zamítne. V téhle zemi se obnovy řízení nepovolují. Justice je zásadně proti, musela by připustit, že odsoudila někoho neprávem. Vy si trochu protiřečíte – na jed- nu stranu tvrdíte, že to zkoušíte, na druhou stranu si stěžujete, že se obnovy nepovolují? Vysvětlím vám to. Chceme tam jít s takovými argumenty, o kterých budeme na 99 procent přesvědčeni, že je soud vezme. Já si skoro nedokážu představit v téhle kauze důkaz, který by na 99 procent obstál? To je jednoduché, buďto přijde skutečný pachatel, nebo ten, kdo svědčil nepravdivě, řekne pravdu. Doba pokročila, čin je promlčený. Dnes může skutečný pachatel přijít a říci, že to udělal, a položit na stůl pistoli. Ale v tohle já nedoufám. Ale platí tedy, že nevíte, kdo to byl, ten vrah? Ano. Já to snad už nechci ani opakovat. Vezměte si – dostal jsem nabídku, že když ukážu na člověka, že tam byl se mnou a střílel, tak mi zruší doživotí. A já jsem měl označit majora Kronďáka (plzeňský policista z té doby – pozn. red.). Kdybych to udělal, tak jsem byl už 12 let doma. Ale já jsem ho neoznačil, protože jsem na místě činu nebyl a nevím, jak to bylo. Všichni se divili. Major Kronďák byl na místě činu, když se střílelo. To už je jasné z těch faktů, které o tom případu vím. A vaše naděje je rozmluvit tohoto pana Kronďáka? Ne, já nevím, co bude. Zásadní rozdíl mezi milostí a očištěním v obnoveném procesu je ale ten, že když vám někdo v hospodě řekne, že jste vrah, tak na něj sice můžete vylít půllitr, ale… … ano, žalovat ho nemůžu. A s tím se žije těžko? Mně to ale nikdo neříká, chápete? Za ten rok jsem se nesetkal s nikým, kdo by řekl: „Co nám to tady říkáš, ty vrahu?“Lidi buď říkají, že si myslí, že jsem to neudělal. Anebo že si myslí, že jsem to udělal, ale už jsem si odseděl tolik let, že lidé odsouzení za horší věci už by byli dávno doma.