Setkání s oblíbeným vrahem

Když mluvíte s Jiřím Kajínkem, máte pocit, že máte proti sobě středoškoláka, ač nemá formální vzdělání.

Je to člověk, se kterým asi skutečně není těžké se skamarádit. Trochu lidový filozof, mudrlant a trochu romantik.

A také člověk, řekněme, se svérázným smyslem pro humor, když říká: „Mercedes? Ten má dneska přece každý.“Ale pozor, Kajínek není pozér. On je takhle přirozený.

Osobně si myslím, že už se nikdy nezjistí, jak se vražda v Plzni přesně udála, a účelem tohoto rozhovoru ani nebylo Kajínka znovu „pérovat“ohledně jeho kriminální minulosti. Šlo mi o příběh jeho prvního roku po propuštění, který zvládl na rozdíl třeba od Ivana Jonáka. Kajínek má právo užívat si svobody i vydělaných peněz na „zlodějské penzi“, což i dělá. Ale proboha, ať fakt nikam nekandiduje.

Musíme si totiž neustále připomínat, že Kajínek se omilostněním nestal nevinným. Pořád je to dvojnásobný odsouzený vrah. I útěk z vězení se může jevit jako statečný čin, ale také je to pořád porušení daných zákonných pravidel. To, že se u nás neočištěný vrah stal svéráznou celebritou, je unikát, ale trochu také problém a ostuda. Není to ani tak problém Kajínka samotného, ale jeho fanoušků, kteří se s ním nadšeně fotí. Jako by nám chyběly nějaké lepší „celebrity“.

Kdybych byl důsledný, musel bych odjet na 7 let do zahraničí. Kdybych něco spáchal tam, nepočítalo by se to.