Unie plná rudých aparátčíků
V pátek byla v německém Trieru odhalena socha Karla Marxe k 200. výročí jeho narození v tomto městě. Veselice se zúčastnil taktéž předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker.
Karla Marxe je třeba chápat v kontextu jeho doby. Za to, že jeho pozdější následovníci použili hodnoty, které formuloval, a slova, která k popisu těchto hodnot nalezl, jako zbraně proti jiným, nelze povolávat k zodpovědnosti Karla Marxe,“prohlásil.
Škoda, že si Juncker neotevřel Manifest komunistické strany, kde Marx explicitně píše: „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět.“
Václav Klaus se v Trieru zúčastnil opoziční akce, na které naopak uvedl: „Postavení obřího Marxova pomníku, navíc financovaného stále ještě převážně komunistickou, Marxem inspirovanou Čínou, považují mnozí lidé nejen v jeho rodném Německu, ale i u nás za výsměch. Za výsměch dějinám, za výsměch obětem režimů, které vznikly na bázi Marxova učení, za výsměch dnešku.“Obdobné odsudky si Juncker vysloužil také od Jana Zahradila, Jana Skopečka, Miroslava Kalouska a dalších českých i evropských politiků. Naopak pochvaly se dočkal třeba od zastupitele za Zelené Bohumila Čápa.
Pro lidi, kteří říkají, že EU nás chrání před mrazem z Kremlu a socialismem vůbec, je to možná překvapivé. Avšak přesně to zapadá do všeho, co už o Evropské komisi víme. Výmluvné životopisy Když jsme v roce 2004 vstoupili do Unie, vlády se ujala Barrosova první Komise. V ní účinkoval například usvědčený defraudant Jacques Barrot, ale vedle něj byli členy třeba Siim Kallas z Estonska, bývalý člen Nejvyššího sovětu Sovětského svazu, nebo László Kovács z Maďarska, velký přítel diktátora Kádára a člen ÚV Komunistické strany Maďarska. Za Česko tam byl marxista Špidla, jenž vystřídal kariérního oportunistu Teličku, který vstoupil do KSČ v 21 letech. Předseda Barroso sám pak byl v mládí přesvědčeným obdivovatelem Mao Ce-tunga.
Druhá Barrosova Komise pak připomínala spíše politbyro Sovětského svazu. Opět vedená maoistou Barrosem, komunistický aparátčík Kallas se stal místopředsedou této Komise, další místopředsedkyní se stala Cathy Ashtonová, která působila v Kampani za jaderné odzbrojování, jež brala dary od Komunistické strany Velké Británie. Česká republika nominovala absolventa Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (o kterém se ví, že ho fakticky řídila KGB) a člena KSČ Štefana Füleho a Slovensko nominovalo jeho spolužáka Maroše Šefčoviče.
To jsou sice loňské sněhy, avšak i v současné Junckerově Komisi, která vlád- ne již čtvrtým rokem, najdeme mnoho komunistů. Tak například místopředsedkyně a „ministryně zahraničí EU“Federica Mogheriniová byla členkou Italské komunistické federace mladých od roku 1988. Poté, co byla Komunistická strana Itálie v roce 1991 přetransformována do Nové demokratické levice a poté do Demokratické strany, strávila celou svoji kariéru v těchto následnických stranách.
Další místopředseda Andrus Ansip z Estonska, zodpovědný za jednotný digitální trh, byl aparátčíkem na plný úvazek
Podle všeho je kvalifikace v antidemokratickém vládnutí něco, co EU považuje za úctyhodné.
v Komunistické straně Estonska mezi lety 1986 a 1988. Svoje angažmá v Komisi si zopakoval Slovák Maroš Šefčovič.
Čtvrtou místopředsedkyní s komunistickou minulostí byla Kristina Georgievová z Bulharska, jež mezitím odešla do Světové banky. Její životopis popisuje její akademickou kariéru jako profesorku ekonomie na Univerzitě národní a světové ekonomiky v Sofii v letech 1977–1993, ale nezmiňuje, že po většinu této doby byla tato univerzita známa jako Vyšší insti- tut ekonomie Karla Marxe (mezi lety 1953 a 1990). Z dalších komisařů zmiňme Nevena Mimicu z Chorvatska, jenž byl vysoko postaveným aparátčíkem v oblasti zahraničního obchodu v komunistické Jugoslávii, a Pierra Moscoviciho, komisaře pro hospodářské a finanční záležitosti, který je bývalým členem trockistické Revoluční komunistické ligy, odkud přestoupil do Socialistické strany v roce 1984.
Podle všeho je tedy kvalifikace v antidemokratickém vládnutí něco, co EU u těchto lidí považuje jak za úctyhodné, tak za užitečné. Komunistický duch ostatně prosakuje do unijních politik dlouhodobě, vždyť společná zemědělská politika je totéž jako RVHP, pouze s větším obnosem peněz.
Sám Jean-Claude Juncker nebyl sice maoista jako jeho předchůdce José Barroso, avšak při úmrtí kubánského tyrana Fidela Castra vydal oficiální prohlášení: „Úmrtím Fidela Castra přišel svět o muže, který byl pro mnoho lidí hrdinou.“Ani slovem se nezmínil o tom, že Castro byl diktátorem, jenž zkazil život několika generacím Kubánců. Svojí účastí na oslavě narozenin Karla Marxe, duchovního otce nejmasovějšího zabíjení, které Evropa pamatuje, plil Jean-Claude Juncker do tváře všem, kteří trpěli pod komunistickými diktátory.
Francouzský prezident Jacques Chirac kdysi prohlásil na adresu postkomunistických zemí v EU, že „propásly příležitost mlčet“. Juncker, který se projevuje jako klasický sovětský aparátčík – speciálními dohodami s velkými firmami počínaje přes pokoutné dosazování kamarádů na vedoucí místa, vášnivými polibky a opilstvím konče, naopak poskytl příležitost pochopit, co je Evropská unie zač.