Je krásné slyšet česky tati
Proti Francii si David Krejčí připsal asistenci a zase ukázal, jak je pro reprezentaci důležitý.
VAmerice žije už čtrnáct let. Za ženu má Američanku a ví, že se po hokejové kariéře usadí v Jižní Karolíně. Zkrátka Spojené státy jsou pro Davida Krejčího domovem. „Ale až tím druhým. Tím prvním vždycky zůstane Česko,“řekne hrdě. I proto před týdnem neváhal a narychlo posílil reprezentaci na světovém šampionátu s Dánskem, s kterou zatím jen vyhrává. A i proto své skoro tříleté dceři vypráví české říkanky, čte české pohádky a je celý bez sebe, že ona na něj hezky česky volá tati.
Je pro vás důležité, aby uměla dcerka česky?
Ano, na sto procent. Teď v červnu pojedeme na měsíc za rodiči do Česka, tak doufám, že by jí to mohlo hodně pomoct. Babička a děda s ní budou mluvit jen česky, budou jí číst pohádky. Docela dost česky rozumí, ale odpovídá mi anglicky. Pár slovíček umí česky, ale ještě asi neví, co je angličtina a co čeština. Bere to jako jeden jazyk.
Narodila se přesně rok po vaší svatbě. Berete to jako znamení?
To uvidíme, až bude starší. Jestli bude mít na něco talent. Narodila se o týden dřív, ale je to hezká shoda. Jen nemůžeme oslavovat výročí svatby ten den, protože narozeniny dcery mají přednost. Na druhou stranu za dvacet let asi nebudu zapomínat na výročí, datum nikdy nezapomenu.
Změnila vás hodně?
Hodně. Každý, kdo má dítě, to ví. Hlavně když hrajeme doma, tak jdou kluci na společné obědy, zatímco já pospíchám domů. Těším se na malou, hrajeme si. Večery někdy nejsou lehké, je to hodně starostí, ale když ji vidíte během dne, jak lítá, směje se, nabíjí vás to. Tolik vás netrápí hokej, protože když jdete z tréninku, myslíte na rodinu. A když jsem večer doma, mám jednu českou říkanku, kterou jí čtu před spaním. Je to nádherné.
Pomáhá s hlídáním spoluhráč a kamarád Pastrňák?
Bydlíme kousek od sebe, takže se sem tam zastaví, nebo já se zastavím s malou u něj. Hrají si, to Pasta dobře umí, a už se naučila mu česky říkat strejdo.
V Americe zůstanete žít i po kariéře?
Ano. Chceme další mimčo a v Jižní Karolíně máme barák, manželka rodinu. Je tam nádherně i v létě, jsou tam výborné školy, dá se hrát tenis i golf. Je tam opravdu hodně možností, takže to vypadá, že Amerika bude můj druhý domov. Ale Česko zůstane vždycky ten první.
Celou zámořskou kariéru jste věrný Bostonu. To už je dnes výjimečná záležitost.
A jsem na to hrdý. Užívám si to a jsem pyšný, že jsme s Bruins něco dokázali, i když nám to tento rok nevyšlo. Boston je super město, jen v zimě je opravdu velká zima. Dřív mi to nevadilo, ale teď musíme být s malou většinou doma. Chuděrka by chtěla přitom létat venku. Je to sportovní město a fanoušci jsou do těch sportů fakt zažraní. Když se nedaří, dají to najevo, ale to je známka toho, jak moc sport milují.
Reprezentovat je čest. Amerika bude můj druhý domov, ale Česko zůstane vždycky ten první.
Ještě platí, že byste si chtěl zahrát za Olomouc?
Platí! Rád bych se tam sklouznul, ale mám ještě tři roky v Bostonu. A chtěl bych ještě jednou vyhrát NHL. Vždycky jsem si ovšem přál hrát za Olomouc, jako malý kluk jsem se tam chodil dívat na zápasy. Sleduju, jak hrají. Letos udělali play off. To je můj rituál – ráno vstanu a zkontroluju české noviny, co se děje. Koukám i na sportovní výsledky, ať vím, co se děje.
Po příletu na šampionát do Kodaně jste říkal, že jste s účastí vůbec neváhal, protože vám národní tým chyběl.
Reprezentace je vždycky čest. Zároveň chápu, že když jste v NHL dlouho, tak i s přáteláky a play off hrajete 100 zápasů za sezonu. A když jdete dva tři roky v play off daleko, tak tělo už nemůže. Hlava by chtěla přijet, ale tělo – jako letos u Vorase (Voráčka), řekne ne. Nic na tom nemění, že reprezentace byla, je a bude něco neskutečného a byla pro mě vždycky čest si dát ten nádherný dres na sebe.
Davidovi Pastrňákovi, který řekl, že přijel hlavně kvůli vám, jste dal účast „příkazem“?
Rozhodli jsme se společně. On mě do ničeho nenutil, já jeho taky ne. Ale jsme rádi, že jsme sem přiletěli, že nás sem trenéři vzali a že se tady porveme o nějakou placku.
Jako kluk jste u televize fandil?
No jéje. Bylo mi dvanáct, když jsme vyhráli v Naganu. Pak přišel zlatý hattrick. Když přijeli hráči oslavovat na Staromák, seděl jsem u televize a řekl si, že chci taky jednou být na tom pódiu. Tak doufám, že to vyjde, abych se tam opravdu jednou viděl. Reprezentace je sen každého malého kluka z Česka. Ano, je tu i NHL, ale to je spíš takový nereálný sen, protože jen málo hráčů se do ní dostane. Snem je zlato z mistrovství světa a vyhrát Stanley Cup. A já měl štěstí, že už se mi jeden povedl
(Stanley Cup) a teď jsem tady, aby se podařil další.