Mezi lidmi z obávané země
V IslámskÉ rEpubliCE Írán sE podivná nařízEní rEžimu mísí s lidskou dobrosrdEčností, Enormní zálibou v plastiCkýCh opEraCíCh a sChopností obCházEt vsE zakázanÉ. JE to zEmě plná kontrastů.
Jsou čtyři hodiny ráno. V přízemním bytě věžáku na kraji Teheránu se otevírají dveře. Na chodbu z nich vychází ospalá, ale usměvavá pohledná dívka. Na sobě má jen bílé tílko a šortky. V Íránu jsem prvních pár hodin, a už se mi má představa o této zemi bortí. Její obrázek není vůbec tak černobílý, jak by se při pohledu na mezinárodní dění mohlo zdát.
Spoře oděná žena si bere do bytu tři cizí muže a nikdo jiný než ti tři Evropané se tomu v ten moment nediví. Zajnab, tak se ta dívka jmenuje, v tom nevidí žádný problém, a ani vrátný v seniorském věku, který nás ke dveřím jejího bytu doprovodil, nejeví známky překvapení.
Írán je mnohem barvitější, než by se mohlo z každodenních zpráv z Blízkého východu zdát. Rozdíly mezi jeho pověstí a tím, jak v něm mnozí lidé žijí, zejména mladé městské generace, jsou markantní.
Šátky z donucení i dobrovolně
Na veřejnosti je pro ženy povinnost mít vlasy zahalené šátkem a musí maskovat vše, čím by mohly muže dráždit. Zahalené mají vše s výjimkou zápěstí, někdy předloktí, nohou od kotníků dolů a obličeje.
Omezení se ale týká i mužů. Vyjít si v kraťasech na ulici je v Íránu nemyslitelné. I v těch největších vedrech tak Íránci nosí dlouhé kalhoty.
Velká část žen, zejména těch mladých, šátek sundává při první možné příležitosti. Na veřejnosti se ale musí hlídat, a to i v autě.
„Dostala jsem pokutu za to, že mi při řízení šátek spadl. Musela jsem kvůli tomu dokonce k soudu. Bylo to velmi nepříjemné,“říká třicetiletá Delaram z Isfahánu, třetího největšího města Íránu. Patří k dívkám, které šátek nosí, co nejvolněji to jde. Zejména ve velkých městech ženy dokonale ovládají umění toho, jak ukázat maximum a zároveň dodržet zákon. Pomáhají si k tomu drdoly, na které si šátky posouvají. Tu a tam se objeví i nějaká ta rebelka s růžovými, zelenými či jinak barvenými vlasy. Poznal jsem i dívky, které si místo šátku raději vzaly mikinu s kapucí nebo kšiltovku. To si ale mohou dovolit jen někde.
Současně se setkávám se ženami, které šátek nosí zcela dobrovolně i v domácnosti. „Ze své vlastní vůle jsem jej začala nosit už před revolucí v roce 1979. Tehdy byly zakázané,“vypráví mi Fatima, matka mého íránského kamaráda, říkejme mu třeba Amir.
Obrovské rozdíly v přístupu k víře mohou být i v rámci jedné rodiny. Příkladem je Zajnab. Zatímco ona se neštítí alkoholu a šátek nosí jen ledabyle a z povinnosti, její sestra je absolutním opakem. Při našem náhodném setkání v kavárně má pevně uvázaný hidžáb, zpod nějž není vidět ani vlásek. Když jí chci ze zvyku podat ruku, uskakuje, jako bych měl místo ní hada. Dotknout se cizího muže je pro ni nemyslitelné. Nakonec s námi nesedí ani u jednoho stolu, není tu její bratr ani otec, kteří by jí k tomu dali svolení.
Přístup k víře je mezi Íránci rozmanitý. Co jeden považuje za problém, druhý klidně udělá. Oba se přitom považují za správné muslimy. „Abych se nemohla dotknout cizího muže, je hloupost. Stejně tak nevěřím, že je špatné tančit nebo poslouchat západní muziku,“svěřuje se mi například mladá muslimka Delafrúz. Mimochodem, ta zakázaná západní muzika běžně zní na silnicích z otevřených okének automobilů a sehnat se dá snadno na trhu, třeba pod názvem „New mix“.
V Íránu je mezi mladými neskutečně oblíbený Instagram a další sociální sítě. Facebook je tu sice zakázaný a oficiálně nedostupný, ale stačí si k němu stáhnout jednu aplikaci navíc a s ní funguje bez problémů. Taxíky ve městech si s Amirem objednáváme přes aplikaci Snap.
Černý trh s alkoholem
„Víš, v Teheránu žije osm milionů lidí. To nemá šanci nikdo uhlídat,“vysvětluje mi Amir. Tou dobou jedeme v automobilu po jedné z hlavním teheránských tříd a v kufru auta vezeme ve dvou černých igelitkách asi tucet lahví tvrdého alkoholu. Před chvílí jsme je koupili od jednoho dealera.
„Musí tě znát nebo musíš mít při prvním kontaktu od někoho doporučení, například od kamaráda, pak to není problém,“objasňuje mi, jak se k dealerovi dostal. On ani jeho kamarád Šahriar, který s námi jede v autě, z kontrabandu v kufru nejsou nijak nervózní, a to i přesto, že za alkohol jsou v Íránu dost tvrdé tresty, přes vězení, bičování až v krajním případě po trest smrti.
„Neboj, znám sice člověka, který byl kvůli pití alkoholu zbičován, takových případů ale mnoho není. I kdyby nás chytli, nějak bychom se z toho vykecali,“utěšuje mě Šahriar v momentě, kdy na silnici míjíme policejní hlídku. Policisté by se prý pravděpodobně nechali uplatit.
Mimochodem, policistů jsem v Íránu potkal mnohem méně, než jsem původně čekal. A někteří z nich mi dokonce sami od sebe na ulici řekli: „Welcome to Iran“.
Porušování zákazů je tradice
„To máš jako se satelitní televizí. V Íránu je zakázaná, ale snad každý, alespoň tady v Teheránu, ji má. Policie občas udělá nějaký zátah, asi aby se neřeklo, ale většinou z toho nic moc není. Vyřeší se to penězi. Porušování zákazů je součástí naší kultury,“potvrzuje Amir.
Korupce se mi normálně příčí, v těchto případech má ale jakýsi sympatický nádech.
„V Íránu můžeš mít cokoliv,“říká mi později Zajnab se svým rebelantským úšklebkem, když při otevřené lahvi vodky vyzvídám, co všechno je v této islámské zemi k dostání. Patří k tomu nejen alkohol, ale i drogy a prostituce, ta, kterou známe, i ta, kterou zde nazývají síghe, dočasné manželství, které může trvat třeba jen hodinu.
Po dopití vodky přichází na řadu víno. „To je moje domácí,“chlubí se Šahriar, v ruce drží plastovou lahev s červeným nápojem. „Dělám jej každý rok se svým kamarádem. Z 300 litrů hroznů vždy uděláme 150 litrů vína. Vyrábí jej i můj dědeček. Domácí výroba vína bývala v Íránu tradice, než to zakázali,“říká, zatímco mi nalévá.
Druhý den všichni společně s dalšími přáteli vyrážíme ke Kaspickému moři. Do plotem obehnaného resortu, kde si vyšší střední třída postavila své vily. I tady se oddává zakázaným věcem.
Z té nejhonosnější vily v ulici zní hudba až do čtyř hodin do rána. Prodloužený víkend tu probíhá v podstatě stejně, jako když skupina kamarádů v Česku vyrazí společně na chatu.
Váleční hrdinové u silnic
Během několikahodinové cesty ke Kaspickému moři míjíme nespočet billboardů a plakátů upomínajících na íránské válečné hrdiny padlé nyní v Sýrii nebo dříve při konfliktu s Irákem. Podobně častá jsou i vyobrazení ajatolláhů Chomejního a Chameneího. První je věčně zamračený, druhý působí jako dobrosrdečný dědeček.
Zajímavým, byť maximálně všedním úkazem na íránských silnicích jsou bílá auta. Těch tu jezdí drtivá většina.
„Bílá auta jsou praktická. Na tmavých je vidět prach, a tak se s nimi musí stále jezdit do myčky. Navíc umožňují větší anonymitu. Kdybych měla třeba červené auto, tak mě ve městě každý pozná. A pak by přišly pomluvy, s kým jsem v autě jela a kam,“osvětluje mi Delaram z Isfahánu.
Později mi hrdě ukazuje svého malého pejska – čivavu. Na ulici se s ní moc promenádovat nemůže. Psi jsou zde haram, tedy zakázaní. „My máme pejska jen díky tomu, že bydlíme v sousedství arménské čtvrti, a tam to nikomu nevadí. Jsou to křesťané a sami psy mají,“vysvětluje.
Zájem o „nové nosy“
Pokaždé, když vystupujeme z auta, divím se, že se vozu ani nám nic nestalo. Jinde než na silnici ale není ke strachu důvod. Častá představa, že Írán je to samé co Irák nebo Afghánistán, je absolutně mylná. Na rozdíl od zmíněných dvou, tahle země jako stát funguje, a i se svými pro Evropana nepochopitelnými náboženskými restrikcemi a zákony je bezpečná, s výjimkou některých oblastí.
Mohlo by se sice zdát, že Íránci jsou velcí bitkaři, s ohledem na množství lidí s obvázanými nosy na ulicích. Jejich bílé a do dálky svítící náplasti uprostřed obličejů ovšem mají mírumilovnější odůvodnění.
„Spousta lidí má orlí nos, a tak si ho nechávají zmenšit. V Íránu nejsou tyto plastické operace drahé,“objasňuje mi Delaram. Sama takovou operaci prodělala, a nejen tu. Zásahy doktorů jsou vidět i na jejích rtech a tvářích.
Zájem o plastické operace je pochopitelný. Obličej je tu obvykle to jediné, co ženy mohou na veřejnosti ukázat. Navíc, možná se také chtějí více podobat idolům, které vídají na internetu a v zakázané satelitní televizi.