Na safari u rybníka
Takový pocit jsem neměl ani ve východní Africe na safari. Byla to vzrušující podívaná! Zelenohnědě zbarvení skokani, rozesetí po hladině rybníka, vypadali, jako by pásli stovky drobných kuněk ohnivých rozptýlených kolem. Zatímco kuňky zádumčivě pohoukávaly, velcí skokani hodnou chvíli setrvávali bez pohybu a tiše, až se náhle ozval jeden, pak druhý a další a další, až se daleko do okolí nesly erupce jejich kvákání. Po stranách hlavy se jim přitom nadouvaly šedé rezonátory připomínající rybí měchýře a to byl okamžik, kdy jsem začal dělat jeden záběr za druhým.
Ale to nejzajímavější mělo teprve přijít. Rozvášnění skokani začali svádět souboje, které spočívaly v tom, že jeden skákal druhému na záda a oba se zběsile ozývali. Vydržel jsem úchvatné divadlo sledovat a fotografovat po velmi dlouhou dobu a říkal jsem si, že tak fascinující podívanou, kterou bych co do síly zážitku mohl srovnat s pozorováním pralesních slonů ve Středoafrické republice, by nějakých osmdesát kilometrů od Prahy asi očekával málokdo.
A rovnou mohu dodat, že docela záhadnou podívanou. První problém nastal, když jsem začal zjišťovat, o jaké skokany vlastně jde. Ono s těmi „zelenými“je to mimořádně složité. Učívali jsme se, že u nás žijí tři formy zeleně zbarvených vodních skokanů: zelený, krátkonohý a skřehotavý. Posléze se ukázalo, že skokan zelený není samostatným biologickým druhem, nýbrž křížencem skokana skřehotavého a krátkonohého. A dnes víme, že jde o tzv. klepton, kde je situace ještě neskonale komplikovanější.
Zelení vodní skokani žonglují se svými chromozomy jak cirkusoví artisté a objevují se v řadě různých forem. Ano, je to nadsázka, ale nechtějte, abych se to pokoušel vysvětlovat v krátkém sloupku… V případě „mých“skokanů připadaly podle jejich vzhledu v úvahu hned čtyři možnosti a jen díky posouzení hlasových projevů se nakonec žabí konzilium vedené dr. Ivanem Rehákem usneslo, že jde o skokany skřehotavé.
Na další nejasnosti, ba téměř záhady, jsem narazil, když jsem se začal zajímat, jaký je přesně mechanismus samčích soubojů, které jsem fotografoval, a co rozhoduje o úspěšnosti během rozmnožování. Není problém se dočíst, jak je tomu třeba u afrického skokana hrabavého, ale až díky pomoci dr. Reháka jsem se dozvěděl o postarších vědeckých pracích týkajících se evropských druhů. Ty se ovšem vztahovaly ke skokanovi zelenému a krátkonohému. U skřehotavého může být všechno jinak – a kupodivu nejsou k dispozici odborné prameny, ve kterých bych mohl najít spolehlivé odpovědi na všechny své otázky.
Je až neuvěřitelné, jak velké jsou mezery v poznání mnoha našich zvířat, paradoxně i ve srovnání třeba s těmi africkými. Ale to se možná aspoň trochu změní. Nedal bych moc za to, že svými fotografiemi a hlavně dotazy jsem hned několika studentům zařídil témata diplomových prací.
Přeji vám krásný zbytek jara plný neobyčejných zážitků! Užijte si ho jako já se skokany.