Za zločin musí přijít trest
Po pádu bývalého režimu nebyl nikdo potrestán za zločiny komunismu. Češi z toho byli naštvaní a frustrovaní. A teď to vypadá, že podobně vyváznou i milionáři, kteří podivně vydělali na kšeftech se státem. Co to lidem říká o spravedlnosti?
Rozhovor Jaromíra Soukupa s Andrejem Babišem na TV Barrandov na konci dubna prošel téměř bez pozornosti. To však byla chyba, protože stál za to. Premiér čelil dotazům, jak to, že tady je spousta miliardářů, kteří zbohatli na kšeftech se státem, a nikomu se nic nestalo. Padla jména celé řady kauz a lidí: privatizace OKD a Zdeněk Bakala, kauza Vidkun, David Rath, prodej dolů Mibrag v Německu, balkánská expanze ČEZu, Martin Roman, Pavel Tykač, solární baroni. Máme sice zákon o prokazování původu majetku, ale velcí hráči zůstali stranou.
Andrej Babiš měl vysvětlit, jak to je možné, když lidé stále považují korupci za jeden z největších problémů, a miliardáři i milionáři, kteří rozhodně nezbohatli jen díky své píli, ale především díky dobrým kontaktům se státem a jeho představiteli, si v klidu užívají svého bohatství.
Obyčejného člověka velmi demotivuje, pokud on musí všechno zaplatit do poslední koruny, stát mu nic neodpustí. Naproti tomu miliardáři nemusí dodržovat nic, nemusí se obávat ani trestu, ani že by o své peníze mohli přijít.
V pořadu zazněla slova současného premiéra stará sedm let: „Naše země se změnila v Palermo, v němž vládne mafie, korupční systém v Česku po roce 2006 tak zbytněl, že umožňuje rozkrádat státní majetek po miliardách. Do systému je zapojena i policie a justice a je čas začít se proti tomu bouřit.“
Co s tím udělal Andrej Babiš, ptal se Jaromír Soukup. A premiér reagoval překvapivě: „Je to všechno passé. Nešel jsem do politiky proto, abych řešil tu minulost, nejsem schopen to řešit. Máme tady nezávislou justici. Nejsem za to odpovědný, nemám vliv na státní zástupce, na soudy ani na policii. Já to nechci řešit. Jsme 21. nejšťastnější národ na světě. Máme se dobře, žijeme v krásné zemi, jsme 6. nejbezpečnější země na světě. To chci řešit. Já ani nevím, kteří jsou ti velcí korupčníci. Není na mně, abych řešil staré kauzy, to je úkol úplně jiných orgánů.“
Vyjádření Andreje Babiše je pozoruhodné. Znamená to, že se s velkými rybami a miliardovými podvody nic dělat nebude? Že to vládu ani jejího premiéra nezajímá?
V podstatě se opakuje starý příběh z počátku 90. let. Za bývalého režimu bylo beztrestně napácháno mnoho zločinů, a když už se daly vyšetřovat a viníci stíhat, tak se udělala tlustá čára za minulostí a téměř nikdo za zločiny komunismu nebyl potrestán, nebyly ani odhaleny mechanismy, jak bývalá moc uplatňovala svůj vliv na justici a jak se mohly dít politické procesy. Mnozí aktéři tehdejší zvůle dokonce v klidu dál působili na svých politických pozicích, ve státních podnicích, v justici.
Jeden příklad za všechny: viníci smrti politického vězně Pavla Wonky ve vězení v dubnu 1988 byli parlamentní vyšetřovací komisí označeni, ani vláda, ani justice však neudělaly nic pro jejich potrestání. Co z toho zbylo? Obrovský pocit křivdy ve spoustě lidí, že u nás neplatí důležité pravidlo, že za zločin přijde trest. Nejen komunistický režim přinášel zločiny, i v tom současném se páchají, důležité však je, aby nezůstali pachatelé bez trestu. Máme právní stát, právo na spravedlivý proces garantuje ústava i mezinárodní úmluvy o lidských právech, ale k realizaci toho práva máme hodně daleko.
Někdo by řekl: „Proč se zabývat starými věcmi? Hleďme do budoucnosti.“Ale právě pro budoucnost musíme budovat stát, kde vládne právo a spravedlnost. Není nic spravedlivého na tom, a obyčejní lidé to velmi dobře cítí, když vlivný a vysoce postavený člověk s konexemi unikne trestu a žije v blahobytu, který si nezasloužil.
Někdo jiný, bez potřebných kontaktů na vlivné činitele, když udělá chybu, za ni tvrdě zaplatí. Například administrativní chyba při schvalování veřejné zakázky může vést k odsouzení, někdo včas nezaplatil malý dluh a pod tíhou exekuce přijde o všechno.
Takových příběhů jsem v advokátní kanceláři zažila mnoho. Co nám to jen připomíná? Známe to z literatury: Hugova Jeana Valjeana za krádež chleba odsoudili na mnoho let na galeje. Opravdoví zločinci měli přístup na dvůr panovníka.
Mezi lidmi se říká, že kdo ukradne tisíce, jde do vězení, ale kdo ukradne miliony či miliardy, koupí si stát a spravedlnost je na něj krátká.
To se máme smířit s tím, že všechny velké korupční a podvodné kauzy vyšumí doztracena, jako se to stalo se zločiny komunismu? A pokud bude někdo potrestán, tak jen malé ryby, protože velké jsou jaksi nedotknutelné?
Když stát neměří všem stejným metrem, tak to fatálně podlamuje důvěru lidí v něj a demoralizuje. Těch případů, které vyšuměly do ztracena, a přitom se týkaly různých vlivných lidí s kontakty na vysoce postavené politiky, je zkrátka příliš. A Andrej Babiš, který díky svému deklarovanému boji proti korupci získal moc, najednou všem říká: Čo bolo, to bolo, terazky som premiérom.
Každý nepotrestaný zločin a každá oběť, která se nedočká satisfakce, způsobuje, že lidé nevěří ve spravedlnost ani tomu, že dodržování zákonů se vyplácí. Vlastně to ukazuje, že se zločin vyplácí. A to je špatně. Ne náhodou všechny pohádky ukrývají jasné poselství o spravedlnosti: Má smysl si vybrat těžší, ale správnou cestu.
Právě ta, ač to tak na začátku nevypadá, bude nakonec odměněna a zlo bude potrestáno. V každodenním životě jsou však lidé konfrontováni s pravým opakem. Přitom stát vznikl proto, aby byl schopen se bezbranného zastat a lumpa potrestat.
Současný premiér nám sdělil v podstatě totéž, co tvrdil v 90. letech tehdejší premiér Václav Klaus. Oba tedy říkají – nebudeme to řešit, nebudeme se tím zabývat, není to důležité, nemáme na to vliv. To se však mýlí. Kdo jiný než premiér a vláda by měli řešit to, zda v zemi funguje spravedlnost „padni komu padni“?
Ilustrujme si to na aktuálním případu OKD. Nevýhodná privatizace, na které obrovsky vydělal miliardář Zdeněk Bakala, nedodržené sliby z privatizační smlouvy, lukrativní majetky a dividendy z firmy zmizely a státu zůstala zkrachovaná společnost, kterou musí dotovat. Navíc podvod spáchaný na tisících nájemníků, kteří věřili slibům vlády a nového majitele OKD, že si budou moci byty levněji koupit.
Teď mohou jen přihlížet tomu, že někdo jiný obrovsky vydělal, užívá si majetků v zahraničí a oni musí platit drahý nájem. Celá kauza představuje jednu obrovskou nespravedlnost. A premiér říká, že s tím nemůže nic dělat. To však není pravda.
Před soud se dostali jen úředníci a znalec, nikoli opravdoví viníci, a už vůbec se tam nemluvilo o těch, kteří stáli v pozadí a královsky na tom vydělali. Jako kdyby všichni – státní zástupce, soud, zástupci státu – byli poučeni, že o některých věcech v této kauze se nebude hovořit. Výsledek je tristní: malé ryby byly zproštěny obžaloby, velké ryby nebyly ani pojmenovány. To je však chyba státu, systému policie, státního zastupitelství i justice. Vláda samozřejmě nemůže vstupovat do konkrétní kauzy a říkat soudu, jak má rozhodnout, může však pomoci případ rozkrýt, podat trestní oznámení, navrhnout zablokování majetku, je-li podezření, že byl získán nezákonně.
Nic z toho se nestalo. Trestní oznámení podali nájemníci bytů OKD. Všechny vlády, včetně minulé a současné, jsou v této věci nečinné. Stát byl poškozený, přišel minimálně o několik miliard, ale jeho představitele to nechává v klidu, žádnou aktivitu nevyvíjejí ani nepodnikají kroky, aby se škoda nahradila. Dokonce stát ani nevymáhá porušení povinností z privatizační smlouvy. Můžeme si lámat hlavu nad tím, proč? Jelikož je vláda nečinná a policie i státní zastupitelství odvedly laxní práci, protože případ nerozkryly, zřídila Sněmovna loni vyšetřovací komisi. To však vždy ukazuje na projev selhání státu, který není schopen zajistit vyšetření závažného případu.
Nabízí se jeden důvod, proč všechny velké kauzy vyšumí doztracena. Před několika lety BIS ve výroční zprávě tvrdila, že policejní a justiční orgány jsou vystavovány značnému tlaku jednotlivých osob, zájmových skupin i příslušníků organizovaného zločinu, snažících se ovlivnit jejich činnost, většinou za využití korupce nebo klientelistických vazeb, s cílem zabránit vyšetřování. Organizovaný zločin tedy získal obrovský vliv, takže se vlastně nemůžeme divit, že jaksi „čirou náhodou“zrovna v těch největších kauzách, kde jde o miliardy, není odpovědný buď nikdo, nebo se před soudem ocitnou řadoví úředníci či bílí koně.
Dokud se to nepojmenuje nahlas a nebude se o tom pořádně jednat v parlamentu, zřejmě se nic nezmění. Dál budeme svědky toho, že velké podvody a zločiny zůstanou bez trestu. A když už dojde na jejich stíhání, zajistí beztrestnost viníkům milost nebo amnestie a statistiku potírání zločinnosti budeme naplňovat uspokojivými čísly o postihu drobných podvodníků. Taková Potěmkinova vesnice.
Jestliže premiér této země bude říkat, že není jeho úkol to řešit, bude Česko rájem korupce, která má krytí v nejvyšších patrech politiky. Aby lidé věřili státu a politikům, musí být spravedlnost slepá a musí platit – padni komu padni. Poznáme to snadno. Až na své zločiny budou doplácet i velké ryby, bude líp.
Aby lidé věřili státu a politikům, musí začít na své zločiny doplácet velké ryby. Pak bude líp.