Od Rukopisů k Formanovi. Zbyhoň! je změť
Začíná to více než slibně. Na Novou scénu naoko nazdobenou jako historická budova nastoupí defilé postav v pláštěnkových kápích. Hlavní z nich, Libor s růžovými brýlemi (skvělý Filip Rajmont), vyleze na připravený posed a začne kázat o historické úloze Čechů, jejich odvaze a nezdolné touze nepodlehnout návalům zvenčí.
Režisér Jan Frič spolu s dramaturgem Milanem Šotkem připravili autorskou hru Zbyhoň!, která využívá reálií z Rukopisu královédvorského a zelenohorského, aby poukázala na směšnost dnešní vlny národního uvědomění a faleš prázdného vlastenčení. Je to vlastně skvělý nápad, kontroverzní Rukopisy, jejichž (téměř jistě) falešné motivy dodnes zdobí lunety Národního divadla, jsou nadčasovým důkazem toho, jak málo někdy národu stačí k tomu, aby došel kýženého sebeuvědomění. Frič se Šotkem rozjíždějí gejzír nápadů: Kdo se dotkne Palackého mozku, je schopen z hlavy citovat pasáže z Dějin národu českého, a kdyby jiný snad chtěl pronést úryvek Písně o Nibelunzích (nedejbože německy!), toho na správnou víru obrátíme vymítáním, pomocí svěceného piva a národní vlajky.
Ukřičená fraška
V momentě, kdy mezi členy sekty Národ neskoná vstupuje nezasvěcený turista Patrika Děrgela, se však Zbyhoň! zlomí a vtipné historické i současné narážky vystřídá přehrávání a řev. Inscenace se mění v ukřičenou a stále méně vtipnou frašku, časem pak přechází do úplného dada. Diváky mate opakovaný motiv zcizování: když takhle z role vystoupí už třetí postava, začíná to navíc nudit. Představení zcela ztrácí tvar. V jednu chvíli to jsou neurčité narážky na úlohu dnešní činohry, za pár minut je vystřídá moment, kde se autoři rozhodli zcela konkrétně vypořádat s pomýleným článkem Romana Jocha k dílu Miloše Formana. Pak přijde na scénu pes, následně Beneš postupuje Sudety a nakonec si zazpíváme hymnu... Jaký to má všechno dohromady smysl, ví (patrně) jen Frič se Šotkem. Oba tvůrci mají přitom za sebou skvělé inscenace, chrliči nápadů však obvykle potřebují někoho umírněného, kdo je drží v patřičných mezích. Zde se asi jejich humor vzájemně požral, vynuloval a výsledkem je změť, která dál drží linii rozpačité produkce Nové scény. Má se zde hrát moderně a pro mladé, ale s výjimkou loňského Jsme v pohodě se to stále nedaří. Studio PalmOFF, Divadlo X10 nebo třeba A studio Rubín naplňují toto předsevzetí lépe.
Zbyhoň! Národní divadlo Praha