Jak z fotbalu mizí mohykáni. Baroš zatím ne

Ještě nevěděl. Ještě pořád nevěděl. Hlava by chtěla, ale tělo ho bolí čím dál tím víc. Naraženiny, kopance a modřiny rozchodí, jenže svaly mu každou chvíli praskají. To už není legrace.

Milan Baroš, legendární značka a jeden z posledních fotbalových mohykánů, se potřeboval rozhodnout, jestli hrát ještě rok.

Kdyby o víkendu sestoupil s Baníkem Ostrava do druhé ligy, měl by jasno: „Určitě pokračuju!“Nenechal by přece milovaný klub ve štychu. Nepřenesl by přes srdce, že by skončil ve chvíli, kdy Baník potřebuje pomoci. I kdyby se měl na hřišti belhat, celým srdcem by příští sezonu bojoval, aby se Ostrava vrátila mezi elitu. Jenže Baník se zachránil.

Zdaleka nejsledovanější sportovní klub na severu Moravy na poslední chvíli vyvázl z nebezpečného pásma a Baroš pronesl: „Teď si beru volno. Během týdne čtrnácti dnů si to nechám projít hlavou.“

Resumé oznámil už včera večer, ale k tomu teprve dojdeme.

Z báječných časů, kdy se fotbalová reprezentace valila Evropou a vyhrávala jeden zápas za druhým, už toho moc nezbývá. Pokud by zmizel taky Baroš, kterému pomalu táhne na sedmatřicet, bylo by ještě prázdněji.

Vigantický rodák si sice během kariéry připsal pár škraloupů, které mu poničily pověst, ale co bychom dnes dali za pár tak šikovných a originálních vyslanců českého fotbalu.

Nejsou, nerodí se.

Z nezapomenutelného mužstva, které na mistrovství Evropy 2004 v Portugalsku mělo dojít až ke zlatu, zůstaly trosky s nostalgickým nádechem. Logicky, protože věk se zastavit nedá.

A tak kapitán Nedvěd pracuje v nažehleném saku coby šéf Juventusu, bleskový driblér Poborský si občas půjčí roli televizního glosátora a s brýlemi a vousem připomíná vysokoškolského profesora. Šmicer, Jankulovski, Ujfaluši, Koller? Co jméno, to rentiér. Tomáš Rosický chystá na 9. června benefici a Letná už je vyprodaná. To jen abyste si udělali obrázek, jaký kredit celkem nedávno český fotbal měl.

Tak kdo vlastně z portugalského týmu stále hraje na profesionální úrovni? Statný obránce Jiránek právě skončil v Dukle a bude si hledat novou štaci, defenzivní štít Hübschman válí v Jablonci, univerzální záložník Plašil si vysloužil roční pokračování v Bordeaux, precizní brankář Čech se drží v Arsenalu a pak už zbývá jen Baroš, černovlasý dravec, kterému se tenkrát před čtrnácti lety klaněl celý svět. Na šampionátu se stal nejlepším střelcem, tudíž se k němu hrnuly výjimečné nabídky. Chtěla ho Barcelona, chtěl ho Real Madrid, ale Liverpool vyšrouboval cenu nad 600 milionů korun, což se nikomu platit nechtělo.

Nevadí, o rok později se Baroš stal vítězem Ligy mistrů!

S kamarádem Šmicerem mohli jako vůbec první Češi v dějinách pozvednout nádherný ušatý pohár pro vítěze.

Vlastně je obdivuhodné, že taková persona i poslední rok objížděla stadiony v Česku a bila se za slávu svého klubu, kterému už tolikrát pomohla. „Ještě sezonu, Milane! Ještě sezonu,“vzrušeně skandovali fanoušci Baníku po sobotní záchraně.

Baroš celý týden netrénoval, protože ho bolela třísla. Jiný by se na zápas vykašlal, aby neriskoval zdraví, jenže on řekl, že bude připravený aspoň na půl hodiny. Přesně to se stalo. Vyběhl jako náhradník a za dvě minuty už připravil gól pro spoluhráče.

Kdyby se během dovolené rozhodl, že se k odcházejícím mohykánům přidá, nikdo by mu to nemohl zazlívat. Milan Baroš to naštěstí neudělal: „Pokračuju.“