Cahill jako Pelé? Dnes vyzve Česko
David Čermák
Malý kvíz na úvod: vybavíte si, kteří tři fotbalisté dali gól na čtyřech mistrovstvích světa?
Asi vytušíte, že jedním z nich je Pelé, brazilský fenomén. Vzpomenete si, jak ho na posledním šampionátu dorovnal německý bomber Miroslav Klose. A třeba vylovíte v paměti, že stejné mety dosáhl v sedmdesátých letech jeho krajan Uwe Seeler.
Ale napadlo by vás, že se k nim může v létě přidat chlapík, který dnes odpoledne možná naskočí za Austrálii proti Česku? V přípravě v rakouském St. Pöltenu bude bojovat o to, aby se prokousal do konečné nominace a dostal šanci zařadit se mezi legendy.
Jmenuje se Tim Cahill, je mu už osmatřicet, a pokud do Ruska odletí, bude mít v kolonce klubové příslušnosti napsáno: bez angažmá.
Na jaře se o účast na šampionátu rval v druholigovém anglickém Millwallu, kam se vrátil po čtrnácti letech. V létě novou smlouvu nedostal, navíc se loučil třízápasovým trestem za hloupé vyloučení. Ale reprezentační trenér Bert van Marwijk mu stejně věří.
„Tim je speciální hráč, speciální případ,“vysvětloval, proč ho navzdory malému vytížení zařadil do předběžné nominace. „Ve všem, co dělá, je výjimečný. Je jednou tak starý jako náš nejmladší hráč, ale pořád je výborný.“
A hlavně: Austrálie na mistrovství světa bez Cahilla, to by prostě nějak nebylo ono. Na světových šampionátech od roku 2006 nastřílel za zemi, která vždy platí za jednoho z outsiderů, už pět gólů, což je mimochodem o dva víc než třeba Cristiano Ronaldo.
Přitom když si jako kluk vybral fotbal, zdánlivě to nemělo logiku. V rodině má samé ragbisty, bratranci a synovci to dokonce dotáhli do reprezentačních týmů Nového Zélandu a Samoy.
„Ragby taky miluju, jen jsem byl na něj moc malý,“vysvětluje. „Na zahradě jsem s bráchy a bratranci hrál, ale vždycky jsem utíkal pryč s brekem.“
Místo šišatého míče začal kopat do kulatého – tak dobře, že v osmnácti zaujal v Anglii. Na letenku doma nebylo dost peněz, takže si pan a paní Cahillovi museli vzít půjčku, aby syn mohl jít za snem.
Mockrát jim tehdejší pomoc vrátil. Když sledovali, jak v roce 2006 střílí první australský gól v historii světových šampionátů, dmuli se pýchou. Stejně jako když zjistili, že si vysloužil nominaci na Zlatý míč. Tehdy válel za Everton, zájem měly větší kluby, ale on nikdy nekývl a zůstal do dvaatřiceti. Až pak zkusil dobrodružství v Americe a Číně, na rok se vrátil do Austrálie a na skok do Millwallu.
Mezitím pořád pálil za národní tým, zatím nasbíral padesát gólů. Když v Rusku přidá aspoň jeden, zařadí se vedle Pelého.
A co dnes proti Čechům?