Srdečné pozdravy z chudého impéria
Ani ne za týden začne nejsledovanější sportovní akce roku, mistrovství světa ve fotbale. Poprvé v historii se koná v Rusku. A Rusové, byť se jejich fotbalová reprezentace možná nachází ve větším svrabu než naše, se opravdu snaží ukázat, že takovou megaakci hravě zvládnou. Až v televizi uvidíme naleštěné moderní stadiony, o nichž si v Česku můžeme nechat zdát, bude tenhle dojem dokonalý.
Ale protože autor Čajovny si před pár dny vyrazil na pravý ruský čaj právě do Ruska, chce vám povědět o trochu jiné zemi, než jakou znal předtím z pohlednic.
Je to země neustálých kontrol, policejního dohledu, chudých lidí jezdících ve starých rozhrkaných tramvajích a metrech, žijících povětšinou na obřích sídlištích nebo na odlehlých samotách.
Když přijedete do Ruska, tak už se nedivíte, proč nechala parta kolem prezidentova poradce Martina Nejedlého před nádvořím Pražského hradu nainstalovat bezpečnostní rámy. V Rusku je mají všude. Procházíte jimi i při vstupu do metra. Rámy stále pískají, všudypřítomné hlídky však ani při největší snaze nestíhají kontrolovat, co všechno u sebe máte, takže když se budete tvářit dostatečně sebevědomě, klidně rámem ve sportovní tašce pronesete i kalašnikova. Důležitý je přece hlavně ten dojem, že jste pod dohledem.
Kabina s paní v uniformě nechybí u eskalátorů v metru ani na křižovatkách. U vstupu do Zimního paláce vás překvapí odhadem náctiletá holka v neprůstřelné vestě. V Ermitáži paní dohlíží, jestli uprostřed místnosti neupíjíte vodu z PET lahve, kterou jste si koupili, protože ani v druhém největším městě Ruska, pětimilionovém Petrohradu, neteče z kohoutků pitná voda.
Toho, co si v Rusku musíte koupit, je vůbec dost, a ceny nejsou výrazně nižší než u nás, takže vás až zarazí, jak to místní zvládají poplatit.
Tedy zvládají to těžko, pokud nepatří k pár horním milionům, které potkáte v Karlových Varech nebo v Praze. Průměrný plat 40 tisíc rublů představuje v přepočtu zhruba 14 tisíc korun. Pro srovnání, u nás už průměrná mzda překročila 30 tisíc korun. Jasně, jde o průměr, který nemají dvě třetiny obyvatel, ale to v Rusku platí ještě víc, střední třída je tam totiž užší než u nás. A když tam průměrný důchodce bere něco přes pět tisíc korun měsíčně a průměrný lékař si vydělá tolik, co u nás pokladní v Lidlu, nedivíte se, že lidé, které v obří zemi potkáváte, jsou povětšinou smutní, hledí do země a zdráhají se projevit emoce jinde než mezi svými blízkými.
Zatímco my jsme si zvykli, že i na nejodlehlejším sídlišti najdeme celkem slušný obchod, v ruských velkoměstech se vám klidně stane, že vejdete do supermarketu, který kvůli nestíhajícím chlaďákům s masem smrdí už deset metrů před vchodem a nabídka připomíná naše obchody před 30 lety. To je realita poblíž stanice metra Frunzenskaya, dvě zastávky od centra Petrohradu. Místní tam přesto normálně nakupují. Co jim však zbývá, za ty peníze.
Takže když pak vidíte květináče ve tvaru fotbalových míčů a čerstvě vysazené muškáty podél silnice vedoucí z letiště na fotbalový stadion, nemůžete se zbavit dojmu, že je to jedna naleštěná bída.
Na druhou stranu, obyčejní Rusové se umí radovat z maličkostí, dokážou být pohostinní a vstřícní a Čechy mají rádi. Je jim líto, že na ně pořád mnozí nahlížejí jako na okupanty. Věří svému Vladimiru Putinovi, že je vyvede z krizí, kterých za svůj život zažili už tolik, že to berou jako realitu. V té zemi paradoxů si uvědomíte, jak jste zatížen předsudky. Ale taky čeho všeho si v Česku nevážíte.