Je radost být hostem u stárnoucího Freuda
Dvě křesla, rádio, na pozadí stěna s tunami knih. A samozřejmě freudovská pohovka. Sám zakladatel psychoanalýzy pak netrpělivě očekává čísi příchod. To jsou první dojmy, které divákovi nabídne Poslední sezení u doktora Freuda. Představení v pražském Divadle v Řeznické režíruje Radim Špaček, který do jediných dvou rolí obsadil Pavla Rímského a Martina Fingera.
Rímský zde vystupuje v úloze Sigmunda Freuda, legendu psychologie vykresluje jako zestárlého intelektuála, zasloužilou vědeckou kapacitu, který na stará kolena musel před Hitlerem prchnout do Londýna. Zde dožívá, trápí ho rakovina patra i poslech rozhlasového zpravodajství oznamujícího klubající se druhou světovou válku.
O sexu i Bohu
Freudovi nechybí ironie. „Kdybych nebyl tak starý, řeknu, že to nevadí,“okomentuje třeba omluvu pozdního příchodu z úst právě dorazivšího hosta. Tím je irský spisovatel C. S. Lewis, autor Letopisů Narnie, ve ztvárnění Martina Fingera. Takové setkání bylo hypoteticky možné, ovšem stalo se tak jen ve fantazii autora hry, amerického dramatika Marka St. Germaina.
Germain proti sobě na jedné straně postavil věřícího spisovatele, konvertitu, odborníka na středověkou literaturu, romantika a taktéž mladého člověka a na té druhé okoralého profesora židovského původu, ateistu, pesimistu a muže na konci životní cesty. Lewis za Freudem dorazil proto, aby si spolu vyjasnili své postoje. Poslední sezení u doktora Freuda je tak klasická konverzačka, kdy jeden švihá větami proti tomu druhému, aby dialog na střídačku korunovali nějakým vtipným bonmotem. Autor hru protkal příjemným množstvím narážek na životní osudy obou osobností i jejich dílo. Divák musí celou hodinu a půl poctivě poslouchat, aby v této brilantní debatě neztratil nit; nezáživnost však nehrozí. Režisér i herci se totiž s těžkým textem poprali skvěle a dávkují jej do publika s důslednou stravitelností.
Jsme na návštěvě u Freuda, takže se mluví o životních tužbách, sexu i úloze Boha: „Psychoanalýza není naštěstí tak sebestředná jako náboženství,“řekne třeba Freud. „Biblický Bůh, takový neodbytný kibic,“výjimečně s ním souhlasí Lewis.
„To, co moji pacienti říkají, považuji za méně důležité než to, co říci nemohou,“pronese Freud jinde. U režiséra Špačka to však úplně neplatí. Ten ví, že síla hry spočívá právě ve slovech a výkonech obou herců, takže si pomáhá občasným hlášením zpráv, hudbou a opakovaným promítnutím obrazu Freudovy skutečné pracovny na stěnu. Je radost být hostem takového sezení.