Ani sedm strun Gottovi nestačí

Karel Gott je po zdolání nemoci pěvecky ve formě. Díky bohu za to. Deska Ta pravá však mohla dopadnout lépe.

A zrovna skladba Marka Ztraceného, která dala albu název a jež ho uzavírá, patří k tomu nejlepšímu, co posluchač tentokrát dostane. Text na míru, příjemná balada, živá rytmika. Standard, řeklo by se, ale vedle mnohých dalších skladeb mana nebeská.

Zbytek jsou totiž předělávky osvědčených západních klasik (nic proti tomu) v produkci dua ORM. A tady je potřeba zbystřit, protože Petr Dvořák a Pavel Růžička stojí i za Gottovým opravdu nepovedeným samohrajkovým albem Láska je nádhera z roku 2013.

Dobrá zpráva je, že oproti svým prvním veřejným projevům po nemoci, kde ještě mluvil slabým hláskem, je Gott zase jura. Už v úvodní skladbě Bez tebe mám v duši splín se umí opřít do refrénů a ve slokách zas některé tóny něžně vibrují. Skvěle šlape i Zpívat dívce, kterou mám rád z repertoáru Toma Jonese. Ve skladbě Nedáš mi spát, podivně ploché verzi Unchain My Heart, se Gott nepřirozeně škrtí. V průvodním textu se hlásí k Rayi Charlesovi i Joe Cockerovi, jejichž verzím ta jeho bohužel nesahá po kotníky. Totéž lze říct o Závrati, která z původní Hot Stuff od Donny Summer vysála veškerou energii. A to Gott rovněž v bookletu vyjadřuje svůj obdiv originálu, jemuž však dělá poněkud medvědí službu. Není možné, aby rozdíl neslyšel.

Ormové si snad vzali k srdci kritiku jejich minulé gottovské nahrávky a zapojili výrazně vyšší množství akustických nástrojů včetně bicích. Ucho citlivého posluchače nepotěší co do rytmu i dynamiky až příliš strojově přesná basa, prozrazující, že ji nehrál skutečný muzikant.

Ani ryba, ani rak

Nicméně hlavní kámen úrazu zůstává v aranžích, které zůstaly někde na půli cesty mezi tradičními a moderními. Ani ryba, ani rak. Ani soul, ani současný pop.

Což je opravdu škoda, protože skladby tvůrci nevybrali vůbec špatné. Kromě výše zmíněných je tu When I Need You z pera Alberta Hammonda (s textem Eduarda Krečmara) jako Chci tě líbat, další ze světlých momentů, které tvoří živí hudebníci včetně uznávaného bubeníka Romana Víchy. Ale podivně synťákově začínající Na sedm strun budu hrát s archivním textem Zdeňka Borovce bohužel nesnese srovnání ani s verzí Karla Hály z roku 1968, a už vůbec ne s o rok starším originálem Can’t Take My Eyes Off You, který jako singl vydal americký zpěvák Frankie Valli.

Stejně jako u dalších položek se tu sice objevují živé vokály nebo dechové nástroje, ale při nejlepší vůli se ani jejich prostřednictvím nedaří vzbudit to chvění, které by skutečná hudba měla přece nabízet. Nic z toho není primárně Gottova chyba. Ale výběr producentů je jeho. A koneckonců na přebalu alba je jeho jméno i obličej.

Celý ne zcela přesvědčivý výsledek je o to smutnější tím, že zpěvák v doprovodných textech prokazuje zevrubnou znalost původního materiálu a jeho tvůrců i nefalšovanou vášeň pro jejich letitou tvorbu. Takže zamrzí, že Karel Gott své jméno devalvuje nahrávkou, která s trochou snahy mohla být o několik řádů lepší.