Po druhé světové válce USA dominovaly volnému obchodu, který jim nesl zisk. Teď se situace obrací a Trump reaguje příklonem k ochranářství. Kroky slábnoucího hegemona však občas působí protichůdně, což může spolu s dalšími změnami vnést do světové ekonomi
Americký prezident Donald Trump a jeho rozhodnutí představují jedny ze zásadních narušujících faktorů světové ekonomiky. Jeho přístup „America First“, tedy Amerika na prvním místě, bývá často dáván do kontrastu s jeho předchůdcem Barackem Obamou. Jenže i ten zamýšlel zásadním způsobem změnit mezinárodní obchod – poté, co je již patnáct let Světová obchodní organizace v krizi a po úderu daném před deseti lety Velkou recesí, se americká obchodní politika od změti bilaterálních dohod obsahujících dominantně investiční doložky obrátila k vytváření bloků.
Tuto skutečnost si jako první uvědomil ruský prezident Vladimir Putin. Proto ještě ve funkci premiéra v roce 2010 navrhl Evropské unii spolupráci od Lisabonu po Vladivostok. Když ho odmítla, začalo se Rusko věnovat vytváření Euroasijské ekonomické unie. A Spojené státy se pustily do Transatlantické dohody (TTIP) s EU a přidaly se do Transpacifické dohody (TPP). Stačí jeden pohled na mapu a uvažované členy obou bloků a je vidno, že obcházejí, resp. tvoří hráz před největšími americkými rivaly – Ruskem a Čínou.
Obama se navíc nijak netajil tím, že účelem obou bloků je vytvořit „pravidla mezinárodního obchodu“, samozřejmě pod vlivem amerických firem. Dobře to ilustruje tlak na přijetí velmi kontroverzní doložky ISDS (řešení sporů mezi investorem a státem). Tento geopolitický moment si zapamatujme, protože u obchodu velmocí nikdy tak nějak nejde jen o obchod.
Jiný styl
Trump je jiný než Obama. A tím není myšleno jeho humpolácké, pohrdavé chování, které si přinesl z byznysu. Současný americký prezident jednak nemá rád multilateralismus, protože mu nevyhovuje osobnostně (z byznysu je zvyklý jednat jeden na jednoho), a jednak si uvědomuje, že síla USA se může naplno projevit pouze tehdy, když bude jednat s jednou zemí s výjimkou Číny a zřejmě také Ruska.
Proto odešel z dohod TTIP i TPP. Hra na bloky a na pravidla je pro něj příliš komplikovaná a zatížená kompromisy. Při opětovném vyjednávání dohody NAFTA dal najevo, že by se mu líbilo spíše mluvit s každou zemí samostatně, tedy s Mexikem zvlášť, s Kanadou zvlášť. A obklopil se lidmi, kteří nemají v lásce Světovou obchodní organizaci a stěžují si, jak moc USA „poškozuje“.
Tento ukňouraný postoj nicméně výborně ukazuje to, co fanatičtí zastánci volného obchodu odmítají uznat. A sice, že volný obchod je hra pro vítěze. Nejsilnější země mívá zájem na volném obchodě, protože v něm může uplatnit svou (obvykle dočasnou) výhodu.
Není divu, že v 19. století mezi hlavní proponenty volného obchodu patřila Velká Británie, tehdy nejsilnější ekonomika. Naopak země, které „doháněly zpoždění“jako USA, se snažily uplatnit jak ochranu trhu, tak i určitou verzi průmyslové politiky. Stačí se podívat na tehdejšího amerického ministra financí Alexandra Hamiltona. Dalším výborným příkladem je německý ekonom Friedrich List, který obohatil hospodářskou praxi o ochranu „nezletilého odvětví“.
Trumpova politika America First se vztahuje k merkantilistické logice 17. století – „panovník“má zajistit, aby do země zlato připlouvalo, nikoliv z ní odplouvalo, a to tím, že země bude víc vyvážet než dovážet. Tato logika je spjata s viděním obchodu jako hry nula/jedna, tedy jedna strana vyhrává, zatímco ta druhá, která dováží, nutně prohrává. Prosazování takovéto politiky ukazuje, že USA už nejsou vítězi „oné hry“, které dominovaly po druhé světové válce.
To, že podíl USA na světovém produktu klesá a že se zhoršuje jejich postavení v obchodě se zbožím, se ukazuje již delší dobu. Na druhou stranu však Spojené státy stále disponují řadou silných stránek – především dominancí ve finanční oblasti (to není jen dolar jako mezinárodní měna číslo jedna, ale také finanční infrastruktura jako taková) a ve vojenské oblasti. Dalo by se říci, že USA jsou dobrým příkladem odpojení reálné ekonomiky od finanční. Zatímco v té reálné jejich pozice slábne, ve finanční je stále neotřesitelná – a euro na tom věru nic moc nezmění.
Příklon k protekcionismu
Kromě toho, že se Trump odmítá účastnit multilaterálních projektů všeho druhu, používá také protekcionistické nástroje. A neohlíží se přitom na tzv. „spojence“. Případnější by zde bylo použití termínu politologa Zbigniewa Brzezinského „vazalové“.
Cla na ocel a hliník, která Trump uvalil na EU, Kanadu a Mexiko, představují zřejmě jen jakýsi „průzkum bojem“, protože jejich ekonomický význam není tak velký. Americký prezident se ve svých tweetech posedle vrací k automobilům a začíná být zřejmé, že otestuje, kde všude bude možno použít doložky o „národních bezpečnostních zájmech“.
Především Německo se tohoto kroku děsí, a proto také nepatřilo k zemím, které se chtějí razantně podílet na odvetných akcích proti clům na ocel a hliník. Jen tak mimochodem, když se říká, že někdo slyší jen na sílu a používá vůči EU taktiku rozděl a panuj, skutečně je řeč o Vladimiru Putinovi?
Ještě více toky mezinárodního obchodu a financí narušují tzv. extrateritoriální sankce, tedy sankce uvalované na zahraniční subjekty. Zde je vazba na geopolitiku velmi silná. Právě na to americká strana sází v souvislosti s Íránem – evropské firmy jsou postaveny před rozhodnutí, zda zvolit své obchodní aktivity s USA, či s Íránem. Pro většinu z nich půjde o jasnou volbu, z níž se ovšem budou radovat Rusové a Číňané, kteří svou pozici v Íránu bezesporu posílí. Vysledovat, co vlastně americká administrativa svými kroky sleduje, se zdá být obtížné. Takticky vzato to nedává smysl. Trump si znepřáteluje všechny synchronně, což zvyšuje riziko, že se proti němu ostatní spojí. Jde koneckonců o běžnou situaci, když hegemon bojuje o svou pozici v systému.
Požadavky kladené na Čínu – která je ovšem úplně „jiná váha“než EU jak politicky, tak ekonomicky, přece jen jde o dominantního zahraničního věřitele USA – jsou i vnitřně rozporné. Oscilují mezi taktikou zadržování Číny, čímž navazují na Obamu a míří na to, aby technologicky nesměřovala vzhůru.
Na druhé straně Trump tlačí na vyrovnanější obchodní bilanci, aniž by ovšem vzal v úvahu, že levné čínské zboží mu do značné míry „drží“domácí kupní sílu oslabenou dekádami mzdové stagnace. Dalo by se říci, že takticky Trump „honí mnoho zajíců najednou“, což by pro něj, minimálně dle přísloví, nemuselo dopadnout dobře.
Protekcionismus má být také nástrojem, který obnoví průmyslovou výrobu v USA. Je fakt, že právě Spojené státy a Velká Británie si od 70. let prošly masivní deindustrializací. Ale stejně tak je fakt, že právě americké firmy nastartovaly proces globalizace a na zpomalení růstu reagovaly tím, že začaly přesouvat své závody do levnějších destinací.
Částečně jde o Mexiko, které má „výhodu“blízkosti amerického trhu a jeho ekonomika se stala takovou záložní kapacitou pro USA (něco jako my u Německa), dále pak o země jihovýchodní Asie s Čínou v čele.
Blíží se změna dělby práce?
Tento podrobnější pohled však nabízí jinou otázku, na kterou by lépe než Trump uměl odpovědět v primárkách poražený prezidentský kandidát demokratů Bernie Sanders. Je to skutečně tak, že USA na globalizaci, kterou vytvořily, ztrácejí? Nebo ztrácejí (masivně) určité skupiny, tj. zisky z tohoto typu globalizace jsou extrémně nerovně distribuovány?
Trump při své politice včetně daňové reformy působí, jako kdyby se časem propadl někam do 80. let. Ale kolem času nelze otočit zpátky.
Návrat některých amerických výrob do USA, který probíhá, není Trumpova zásluha, tento proces se začal uskutečňovat už před jeho zvolením. Velká recese, jejíž desáté výročí si letos připomínáme, mimo jiné rozvrátila vzorce mezinárodního obchodu. Už neplatí, že „v dobrých letech“roste mezinárodní obchod dvakrát nebo třikrát rychleji než světový produkt, tedy že se svět čím dál více propojuje komplikovanou mezinárodní dělbou práce.
Tento vzorec se po roce 2008 rozpadá, vazba mezi mezinárodním obchodem a produktem slábne. Jde o dočasný jev, nebo skutečně globalizace dosáhla svého vrcholu? Návrat firem do mateřských zemí by to naznačoval. Moderní technologie a jejich rozvoj budou zmenšovat „výhodu“levné práce ať již v Mexiku, nebo v jihovýchodní Asii. Je možné, že jsme svědky začínající změny vzorce mezinárodní dělby práce.
Změny tohoto typu nutně bývají disruptivní, ale pokud je v čele slábnoucího hegemona někdo jako Donald Trump, je na dynamiku a intenzitu chaosu zaděláno.