Z malých dějin se tvoří velké. Jiří Padevět to pochopil
Jiří Padevět spojil v knize Ostny a oprátky zdánlivě nespojitelné. Dokázal, že i útlá kniha může nabývat nečekaných rozměrů.
Co spojuje Adinu Mandlovou a Jana Kubiše nebo Vladimíra Iljiče Lenina a Franze Kafku? Doba, nabízí se logicky. Přesto ještě nikoho nenapadlo jejich životní linky protnout nebo konfrontovat způsobem, jakým činí v Ostnech a oprátkách Jiří Padevět a podává tak úplně nové svědectví o jejich éře, která utvářela naše dějiny. Není nutné je konfrontovat tváří v tvář a pouštět se do zbytečné a možná i násilné fabulace, stačí s autorovi vlastní grácií nastínit, že i dvě rovnoběžné přímky patří do jednoho časoprostoru. Vždyť přece jen to, že s někým nejsme v kontaktu, ještě nemusí znamenat, že nemáme nic společného.
Spisovatel, nakladatel a knihkupec Jiří Padevět to pochopil a sestavil tak desítky mikropříběhů ilustrujících dvacáté století.
Má na čem stavět
Jádro knihy přesto tvoří především příběhy z protektorátního a válečného období, které je autorovi nejbližší. Předešlé publikace o protinacistickém odboji, protektorátní Praze nebo o jaře 1945 mu slouží jako neotřesitelné základy pro výstavbu krátkých literárních útvarů na pomezí fejetonu a klasického vyprávění. Padevět si nepotrpí na přehnané slovní ozdobnosti, vypráví logicky a účelně, přesto poutavě. Ať už píše o Hermíně Týrlové, která během války ve Zlíně při pouliční potyčce tělem i duší chrání loutku Ferdy Mravence nebo o Joachimu von Ribbentropovi, který si brzy ráno 24. srpna 1939 říká, jak jsou ti Rusové podivný národ.
Rašínův velký předvečer
Čtenář se při čtení pousměje – třeba když Padevět vypráví o předvečeru 28. října: „V Praze Alois Rašín překrojil nožem taliána, a jak si vkládal sousto do úst, mastnota mu kápla na bradku. Vous se leskl daleko jako podzimní slunce. Znovu zakrojil do uzeniny, polkl další sousto a pak položil příbor, aby si mohl ulomit kousek chleba. Na stole stála lahev sodovky. Raději by se napil piva.“
Někdy však i zamrazí, obzvlášť, když se Padevět vydává do útrob koncentračních táborů nebo životů ještě nic netušících obyvatel Lidic a Ležáků. Všechna krátká vyprávění pak klade do trefného kontrastu s dobovými novinovými výstřižky, často suššími než srpnové seno.
Ostny a oprátky jsou sborníkem malých příběhů, které utvořily ty velké. Připomínají, že to, co se dětem bohužel i dnes snaží školní osnovy podávat jako pouhá data a fakta, má duši. A jak se pokusil trochu pateticky už v Atlasu mraků nastínit David Mitchell – od dělohy až po hrob jsme spoutáni s ostatními. Dějiny totiž nepsal někdo třetí, psali jsme je my a Jiřímu Padevětovi se to povedlo připomenout. Bez zbytečné melodramatičnosti a ještě, alespoň podle tvrzení historiků, s patřičnou dějinnou výpovědní hodnotou.